Jim Peters, maratonský rytíř smutné postavy

z rubriky Historie/Příběhy autor:

Velký šampion i velký smolař. Britský vytrvalec Jim Peters čtyřikrát překonal světový rekord v maratonu (jako první na světě ho zaběhl pod 2:25 i 2:20), ale do atletické historie se zapsal i nezapomenutelnými porážkami. Při té poslední, na Hrách britského impéria v roce 1954, málem přišel o život. Z trati ho na smrt vyčerpaného odnesli ve chvíli, kdy mu do cíle a k vítězství chybělo jenom pár metrů.

Petersův příběh začněme 30. července 1948 v Londýně. A začněme ho velkolepým představením Emila Zátopka. Český běžec ve své kariéře zaběhl spoustu jedinečných závodů, ale málokterý překonal jeho výkon z olympijského závodu na 10 000 metrů. Startovní pole naprosto rozcupoval. Před druhým Alainem Mimounem měl náskok 48 vteřin a kromě stříbrného a bronzového medailisty nadělil všem ostatním jedno kolo. V historii olympijských her nikdo nevyhrál desítku s takovým náskokem a podobnou dominancí.

Na osmém místě v poli poražených doběhl Jim Peters, anglický mistr na 6 a 10 mil. S odstupem 76 vteřin za Zátopkem a v osobním rekordu 31:16,0. Průběh a výsledek závodu ho tak rozladily, že se rozhodl ukončit kariéru. Bylo mu 29 let a pochopil, že na dráze už nic velkého nedokáže.

Naštěstí trenér Johnson mu tenhle nápad rozmluvil. Naštěstí pro Peterse i naštěstí pro maraton. To měla být trať, kde zapomene na hořkost z dráhových závodů.

Peters se v roce 1949 zúčastnil jediné akce, ale o to poctivěji trénoval. I když světový maratonský rekord byl tehdy 2:25:39, on už se připravoval na pokoření bariéry 2:20. Přidával na intenzitě i objemech. Zatímco v říjnu 1950 běhal týdně pouhých 27 km v průměrném tempu 3:57, v dubnu 1951 už to bylo 77 km v tempu 3:41 a v červnu 105 km v tempu 3:37. S pouhou stovkou týdně se při maratonské premiéře dostal k britskému rekordu a času 2:29:28!

„Trénuj málo, ale tvrdě a často,“ bylo tehdy Petersovo heslo, který jako jeden z prvních zveřejnil svoje tréninkové deníky. Jenom výjimečně běžel delší štreku než 25 kilometrů, spíše zařazoval 10-20 km, kde se tempo pohybovalo od 3:13 k 3:45. Od roku 1952 trénoval už dvoufázově, tudíž se jeho týdenní kilometráž zvedla nad 150 km. A to byl samozřejmě ryzí amatér, dál pracoval na plný úvazek jako optik.

Moderní trénink

Peters neměl stejný systém, jemuž věřil Zátopek (ten ovšem nebyl maratonským specialistou), nicméně i on prakticky vynechával dlouhé běhy v pomalém tempu, což až do začátku 50. let byl hlavní tréninkový prvek elitních maratonců – zvládnout v přípravě pomalu co nejvíc souvislých běhů a pak v závodě přežít rychlejších 42 kilometrů a 195 metrů.

Ale zpátky k závodům. Po prvních maratonských zkušenostech z roku 1951 se Jim Peters vydal v následující sezoně znovu na Polytechnic Marathon, který se běžel z Windsoru do Chiswiku a byl tehdy považován za jeden z nejprestižnějších na světě. Na domácí půdě vyhrál za 2:20:43. Světový rekord překonal téměř o pět minut, a to se ještě při přeměřování zjistilo, že trať byla o 237 metrů delší.

Byl považován za největšího favorita olympijského maratonu v Helsinkách, ostatně i proto si Emil Zátopek před startem zjišťoval jeho číslo, aby se ho mohl držet, a ještě se osobně ujistil, jestli je opravdu „ten Peters“.

Jenže Angličan i podruhé na olympiádě narazil. Jeho šance na úspěch snižoval i fakt, že Polytechnic Marathon se běžel pouhých šest týdnů před Helsinkami, což není ideální pro dokonalou regeneraci. Navíc měl problém s cestou do Finska. Nevešel se do linkového letu, tak musel vyrazit vojenským letadlem, kde byla zima a které kvůli bouřce i jiným komplikacím letělo do dějiště olympijských her devět hodin.

Výsledkem byla zkratka DNF ve výsledkové listině. Peters maraton rozběhl zběsile (na metě 5 km běžel tempem na výsledný čas 2:09:30 a s náskokem 41 sekund před ostatními, na 15. km držel tempo na 2:11:45), ale ještě před obrátkou mu Zátopek s Janssonem utekli a on na 37. kilometru vzdal kvůli křečím v nohou.

Tentokrát ho olympijský neúspěch nepřivedl k myšlenkám na konec kariéry. Naopak, v roce 1953 se do toho pořádně obul a předvedl své nejlepší výkony.

Nejprve v červnu na Polytechnic Marathonu jako první pokořil hranici 2:20 (2:18:41), což byl výkon považovaný tehdy za srovnatelný s překonáním čtyřminutové bariéry v míli. A to byla trať opět delší, tentokrát o 142 metry. Za měsíc, v průtrži mračen, ovládl britský šampionát za 2:22:29 (sebral Zátopkovi nejlepší čas na obrátkové trati), v září vyhrál v Enschede (2:19:22) a sezonu snů zakončil za tři týdny dalším světovým rekordem, když  v Turku dosáhl času 2:18:35. Druhého v pořadí za sebou nechal o sedm minut.

Naposledy se do světových tabulek zapsal v červnu 1954, znovu na populárním „Poly“ a tentokrát časem 2:17:40. Světový rekord překonal počtvrté, což se nikomu před ním ani po něm nepodařilo. Historické maximum během tří let vylepšil o 8 minut a 3 vteřiny, to je další unikát.

A věřil, že jeho cesta bude pokračovat. Naplánoval si, že začne trénovat třífázově (jako to dělají dnešní afričtí šampioni) a že za ideálních podmínek může nejlepší čas stlačit pod 2:15, nejlépe někam k 2:12. Bylo mu pětatřicet let a byl ve věku, který maratonci považují za ideální.

Drama ve Vancouveru

Ale nejdřív ho čekal maraton na Hrách britského impéria ve Vancouveru, jeho osudový závod.

Startovalo se v poledne, ve 28 stupních a v dusném pacifickém počasí. Navzdory tomu Peters nevolil vyčkávací taktiku. To nebyl jeho styl. Nasadil tempo na 2:20 a nebral ohledy na okolí. Dlouho běžel s krajanem Stanem Coxem, ale pár kilometrů před cílem zjistil, že je na trati sám. Cox už byl v té době v nemocnici; v horku se mu totiž zamotala hlava a narazil do telefonního sloupu.

V roce 1954 se ještě maratonci nemohli občerstvovat bezstarostně jako dnes. V první půlce trati směli využít jenom namočenou houbičku a ani potom neměli vodu k dispozici každého 2,5 kilometru, jak je to zvykem teď. I na to Peters doplatil. Byl dehydrovaný a síly mu ubývaly každým kilometrem.

Příliš mu nepomohla ani skutečnost, že zároveň s maratonem se na stadionu běžela „míle snů“, závod, kdy proti sobě nastoupili Roger Bannister a John Landy, jediní dva pokořitelé čtyřminutové hranice. Předvedli skvělý závod i ve Vancouveru, kde lidé byli poprvé svědky toho, že i s časem 3:59,6 lze prohrát. Podívat se přišli také rozhodčí a organizátoři z maratonské trati. Takže tam nebyl nikdo, kdo by nebohému Petersovi prozradil, že má náskok sedmnáct minut a že nemusí do cíle tak hnát.

Fanoušci, kteří s úžasem sledovali souboj Bannistera s Landym, o pár minut později viděli další nezapomenutelné obrazy. Na stadion se přišoural Peters, na smrt vyčerpaný, a sváděl nerovný souboj s touhou dostat se do cíle. Podlamovala se mu kolena. Upadl. A zase vstal. Udělal dva kroky vpřed, pak zavrávoral a o tři kroky se dostal zpátky, kličkoval zprava doleva a potom zase zleva doprava. Takhle bojoval jedenáct minut. Jedenáct minut, během nichž na dráze urazil 200 metrů.

Lidé ho chvíli povzbuzovali, chvíli s němým úžasem jenom přihlíželi a chvíli křičeli na rozhodčí a organizátory, ať konečně něco dělají. Rozhlasoví reportéři se předháněli v barvitém líčení epického souboje člověka s vyčerpáním, počasím a cílovou rovinkou.

Teprve potom se k Petersovi dostal masér anglické výpravy, stáhl ho z trati a nechal odvézt do nemocnice. Vítězem se stal Skot Joe McGhee včase 2:39:32, do cíle dorazilo jenom šest borců.

Když se Peters po třech hodinách v bezvědomí probudil, neměla zdravotní sestra sílu mu říct, že nevyhrál. Teprve druhý den se dozvěděl, že závod nedokončil. „Co se dělo na stadionu, si vůbec nepamatuji. Musím být rád, že jsem vůbec přežil,“ vyprávěl později. Ironií osudu je, že i tahle trať byla špatně změřená. Na metě 42 195 metrů byl první on.

Rychlé loučení s maratonem

V nemocnici si Peters několik dnů poležel a pak se rozhodl, že s atletikou končí. Teď už definitivně. Sice se původně chystal na olympijský maraton v Melbourne 1956, ale měl strach, že i tam bude horko. Bál se znovu závodit a riskovat život. Byl jako řidič, který přežije těžkou havárii a už nemá odvahu sednout za volant.

Od prince Philipa, manžela královny Alžběty II., aspoň dostal čestnou medaili za výkon na Hrách britského impéria. V roce 1967 se Peters do Vancouveru vrátil a symbolicky si odběhl posledních 200 metrů. Nechtěl atletickou scénu opustit s dluhem.

Běžec, který je označován za jednoho z největších maratonců historie, zemřel 9. ledna 1999 ve věku 80 let.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru