Jan Bartas: Na horský ultra natrénuješ i v Modřanech

z rubriky Rozhovory autor:

Zatímco před deseti roky patřily v debatách běžců k ikonickým místům Berlín, Amsterdam nebo Košice, dnes vyznavači dlouhých tratí stále častěji mluví o Zegamě, Lavaredu či UMTB. Obliba horských ultra a skyrunningových závodů stoupá i v zemi, jíž nebyly velehory přisouzeny. Jedním z nejúspěšnějších českých běžců ve zmíněných disciplínách je Jan Bartas, třicetiletý vyšetřovatel podvodů z Prahy. Letos byl mj. devatenáctý na mistrovství Evropy v Ultra SkyMarathonu, v závodním deníčku má úspěšné účasti na Transvulcanii, Zegamě, v Tromsø, Traveseře atd.

Když jsme před dvěma týdny dělali tento rozhovor, byl už myšlenkami opět ve Španělsku, na Ultra Pirineu, ale šlachy na holeních ještě ne zrovna v dobrém vzpomínaly na osmidenní etapový závod TransAlpine. I kvůli tomu Honza poslední závod letošní Skyrunner World Series nedokončil.

Byla pro tebe TransAlpine zatím nejtěžší závodní zkušeností?
„Byla to hlavně úplně jiná zkušenost, než jaké jsem nasbíral předtím. Opakovaná námaha a hlavně nedostatečná regenerace v průběhu noci, kdy jsme spali s ostatními v halách a tělocvičnách, 200 lidí na jednom místě… To si člověk moc neodpočine, když celou noc okolo něj někdo chodí. Ne náhodou na prvních pěti místech skončili ti, kdo spali v hotelu. No, a taky to byl závod dvojic a já měl lepšího partnera, který mě utavil. Etapy měly v průměru 40 kilometrů a on je na kratší vzdálenosti lepší, běžel pětkové tempo, kdežto já za ním v těch horách vlál, každou etapu jsem šel trochu víc na krev než on a v té závěrečné se to projevilo. Úplně jsem opuchnul, prý z nedostatku bílkovin v těle.“

A kde sis zrasoval nohy?
„Na konci v dlouhých sebězích, které byly často po asfaltu a betonu. Utíkat je tempem okolo 3:15, to je na mě moc rychlé. Nohy tam dostaly pořádně zabrat. Jsem zvyklý běhat po lesních pěšinkách a stezkách, tam běžíš jinak, nárazy jsou menší, cupitáš… Tady jsem navíc musel natahovat krok, na což nejsem zvyklý. Takže se stávalo, že etapa měla čtyřicet kilometrů, ale z toho patnáct bylo po asfaltu, což mi přišlo docela dost na to, že se TransAlpine tváří jako trailový závod.“

Závody ve dvojicích mají svoje specifika. Je to typ soutěžení, který ti sedí, nebo běháš radši sám za sebe?
„S horama jsem, jako hodně lidí u nás, začínal na Beskydské sedmičce, tedy závodem dvojic. Bavilo mě to, dokud jsme byli s parťákem vyrovnaní. Netrénovali jsme, šli jsme to přežít. Ale pak jsem začal trochu trénovat, zatímco on ne, a to mě přestalo bavit, protože se trochu nudíš, pořád čekáš na toho druhého. Teď jsem si to vyzkoušel z druhé strany, kdy jsem za svým parťákem vlál já. Druhou část závodu jsem si připadal, že ho zdržuju. Když běžím sám, tak závod prohraji sobě, ale tady jsem měl špatný pocit, že ho kazím někomu jinému. Pokud bych byl v pohodě, mohli jsme bojovat o šesté místo, ale místo toho jsme si jenom hlídali osmé. Nevím, jestli by mě lákalo znovu si něco ve dvojici zkusit. Možná s přítelkyní Zuzkou. Tam by výsledek záležel na ní a já bych si závod mohl víc užít.“

Jak ses vlastně dostal k běhání v horách?
„Původně jsem začínal na stadionu, běhal jsem na Děkance 400 metrů. Potom jsem začal studovat, víc lézt po horách, a abych měl fyzičku na nástupy v horách, zase začal jsem klusat a pobíhat. A pak jsem šel do práce, trochu víc jsem jedl a pracoval, míň sportoval a nelíbilo se mi, kam to vede. Proto jsem začal běhání brát vážněji. Zkusil jsem maraton, ten mi šel kupodivu hezky, pak jsem se vypravil na Silvu a zjistil jsem, že na delších tratích jsem lepší než na desítce, kde nemám rychlost. Přišlo mi fajn, že pro trénink na ultra stačí pobíhat, co ti čas dovolí. Po tom, co jsem šest let dřel úseky na stadionu, se mi líbilo, že stačí jenom tak běhat, sem tam zařadit kopce… Příprava jde skoro sama, je to pohodlnější. Za relativně míň dřiny, než když chceš natrénovat na rychlou desítku, si zaběhneš hezky šedesátku nebo osmdesátku, aniž bys u toho trpěl a umřel. Touhle přirozenou cestou jsem se tedy dostal k ultra.“

V delších závodech a v horách jsi úspěšnější než kdysi na krátkých distancích. Čím to je? Máš v nohou sílu ze sprintů? Nebo tím, že jsi lehčí?
„Rozhodně to není tím, že bych měl talent. (úsměv) To mi dost výslovně řekl trenér na atletice, že na běhání nemám vůbec žádný talent. Mám hrozně krátký krok. Když mě uvidíš na silnici, to je pekelný… Nevím, kde je moje síla a přednost, co bych měl v tréninku rozvíjet. Ale asi hraje roli, že mi nevadí běžné starosti, které mají ostatní běžci. Puchýře nemívám skoro vůbec a když se objeví nějaká drobná bolístka, mávnu nad ní rukou. Třeba první Silvu jsem dokončil s krvavými třísly. Zvládl jsem to, ale vím, že je to věc, kvůli které jiní vzdávají. Asi mám posunutý práh vnímání ne snad bolesti, ale spíše těch otravných věcí, co se při běhu stávají. A možná díky tomu, že netrpím na zranění, toho stihnu hodně odtrénovat. Tam asi vznikla základna, ze které se dá čerpat dlouhodobě. Necítím se unavený, psychicky mě netýrá běžet na sedmdesátém kilometru stejně jako na třicátém.“

Říkal jsi, že na tréninku ultra tě v začátcích bavila jeho jednoduchost. Trvá to pořád? I teď trénuješ jenom obecnou vytrvalost a občas kopce?
„Tak jsem to měl do minulého roku. Ale potom jsem si řekl, že už to takhle nechci dělat. Že když běhání dávám tolik času, chci, aby trénink měl nějakou strukturu, aby byl efektivní. Šel jsem tedy za španělskou ultra běžkyní Nereou Martinez, ta mě od té doby trénuje a příprava se vrátila zpátky k intervalům. Klasický trénink v týdnu trvá maximálně hodinu a čtvrt. Zařazuji fartlek, pak jsou tam úseky 1 až 1,5 kilometru, které se co týden střídají s kopcema, kdy do kopce běžím 3 až 4 minuty, pak je meziklus a znovu kopec. V sobotu vyrážím do hor na čtyřhodinový běh, kde se toho snažím co nejvíc nastoupat, a v neděli je na programu dlouhé silniční kolo.“

Jak s Nereou komunikujete?
„Přes WhatsApp. Tréninkové plány mi posílá na dvoutýdenní bázi. Nepíše mi časy, ale intenzitu, takže vím, na jaké tepové frekvenci mám běhat například úseky. Ode mě potom má zpětnou vazbu, napíšu jí, že jsem běžel na 175 tepů, ale mám z toho docela unavené nohy, tak mi intenzitu upraví. Začal jsem i chodit jednou za dva týdny k fyzioterapeutce. A jde to nahoru. Za ten rok jsem udělal docela pokrok.“

Takže na skyruninngové závody se lze připravit klidně i v Modřanech?
„Určitě to jde, pokud máš touhu vyjet o víkendu do hor, což my se Zuzkou máme, protože radši trávíme čas mimo Prahu než doma. Otázkou samozřejmě je, jestli se vyplatí se nějak speciálně připravovat na závody ve vysoké nadmořské výšce. Vím, že před mistrovstvím Evropy trénoval Honza Zemaník na kole s kyslíkovým přístrojem, Zdenda Kříž spal v hypoxickém stanu, ale nedopadli tam moc dobře. Možná je lepší to prostě zkusit utáhnout s tím, co máš. A technické věci? Ty jdou vyzávodit. Škoda, že v Rakousku nejsou podobné závody populárnější, ale třeba do Dolomit to není daleko. V tomhle ti Itálie dá hodně, když se zaměříš na seběhy, které rozhodují závody.“

BARTAS2

Kdysi jsi začínal na silnici a klasických tratích. Máš představu, za kolik bys dneska dal desítku nebo maraton?
„Nemám. Běchovice jsem běžel za 37:30 a docela by mě zajímalo, za kolik bych je dal letos. Vůbec si netroufám odhadovat. Maraton jsem měl malinko přes tři hodiny a myslím, že bych teď byl lepší. Ale nevím, jestli by mě na asfaltu bavil.“

A nelákalo by tě si to zkusit? Jenom tak pro svůj pocit?
„Lákalo. Ale bojím se, co by to se mnou udělalo a jestli bych se neodrovnal pro zbytek sezony. Teď jsem viděl, jak se na mě podepsaly asfaltové úseky na TransAlpine, a tak představa, že na tom trávím tři hodiny… Ale chci si letos zkusit Velkou kunratickou, asi po pěti letech. Pak i další české krosy, jako jsou Janovská devatenáctka nebo Senohraby, to je skvělá příprava. Na to se hodně těším. Jsem zvědavý, jak na tom budu ve srovnání s klukama, se kterýma jsem kdysi závodil a měli jsme podobné časy.“

Silniční závody mají jedno plus – snadněji se tam poměřují výkony. Když máš osobák na desítku 38 minut a zaběhneš ji za 41 minut, tak víš, že se ti to moc nepovedlo. Jaké máš měřítko pro své výkony na ultra v horách, kde jsi třeba poprvé a ani neznáš trasu?
„U mně přichází pocit satisfakce a spokojenosti s výkonem hlavně při srovnání s dalšími závodníky. Když vím, že mistr světa Luis Hernando mi dává více méně na každém kilometru minutu, tak jsem spokojený, pokud se do toho limitu vejdu. On je pro mě takovou referenční skupinou. Nebo to poznám podle umístění. Když jsem v prvních pěti až deseti procentech startovního pole, je to dobré. A roli hrají i pocity. Vím, že jsou třicetikilometrové závody v horách, které mě hrozně rozsekají, je to nahoru a dolů, pak dlouhé úseky, kde se musí běžet. Je to docela těžké na nohy, a to jsem pak rád, že přežiju.“

Mě docela zaujalo, jak lidi z vnějšku, ale i hodně běžců dneska hodnotí výkony jenom podle uběhnutých kilometrů. Bez ohledu na další okolnosti, jakou jsou konkurence, rychlost nebo náročnost trasy. Prostě kdo běží daleko, je král.
„Jo, přemýšlel jsem o tom, když jsem teď ve Španělsku viděl masy lidí běžet 110 kilometrů…. Myslím, že to jde ruku v ruce s dobou. Je jednodušší nějak přežít 100 kilometrů v horách. Pak přijít do práce, na rodinnou oslavu, do hospody a říct: Tak jsem zvládl stovku v horách. Lidi přestanou vnímat dodatečné informace, jako že k tomu bylo potřeba třicet hodin a ten člověk se tři týdny nemohl hýbat. Poplácání po zádech se dostaví. Ale když řekneš, že jsi uběhl deset kilometrů, s nikým to nehne, nikdo tě už za to po zádech nepoplácá. I když si myslím, že dopracovat se k desítce pod 35 minut je daleko těžší a hodnotnější výkon než „uběhnout“ sto kilometrů.“

Jak dlouhá byla, obrazně řečeno, tvoje cesta z Beskydské sedmičky do Alp a Pyrenejí?
„Moc dlouhá ne. Hned první rok po tom, co jsem si řekl, že Beskydskou sedmičku už nechci chodit, jsem se díval, jaké existují další závody. Zkusil jsem Silvu a byl jsem rád, že jsem ji zvládl, protože je to hodně běžecký závod. Za další dva týdny jsem jel na Zugspitze, což je asi nejbližší opravdu horský závod. Ten byl první, pak už tošlo rychle za sebou. Bavilo mě 10 lužických sedmistovek, kde jsem zjistil, že čím víc je na trati kopců, tím jsem lepší, šlo mi to tam líp než na Silvě. Pak přišlo Magredi, moje první stomílovka, kterou jsem si protrpěl. A když mě Sam Straka pozval do skrunningové reprezentace, věděl jsem, že budu muset běhat častěji zahraniční závody. Ale to už jsem byl na pracovním pobytu v Madridu, kde jsem vlastně každý týden absolvoval nějaký závod v kopcích. Tam se tomu taky říká krosy, jako u nás, ale mají mnohem větší převýšení.“

Za pár sezon jsi toho stihl objet docela dost. Který ze závodů máš nejradši?
„Asi Transvulcanii. Ale mě se třeba líbí i Beskydská sedmička, protože má geniálně udělanou trať, kde přeběhneš hory z bodu A do bodu B. Myslím, že není nic lepšího. Vulcania je ostrov, přeběhneš celý ten hřeben a nehoníš zbytečné metry, protože pořadatelé nedělají trať těžší, než ji udělala příroda. Moc se mi líbí závody, které mají nějaký nápad, vnitřní ideu. Patří sem i Ronda, tedy oběhnutí Andorry.“

Máš radši závody víc běžecké, nebo takové, kde je hodně těžkých, technických pasáží?
„Nejradši mám ty, kde se to střídá. Dřív jsem si myslel, že mám rád ty hodně technické, ale nedávno jsem dostal na zadek od Zdendy Kříže v Tromsø, a vím, že víc mi svědčí, když se mění tempo. Když musím měnit rytmus, odpočinu si a kdy využiju toho, že technické seběhy mě neunavují tolik jako ostatní. Mám velkou výhodu, že umím sbíhat, za to mě pochválila i Anka Straková. Z toho se v závodech čerpá. Když je tam dlouhý technický seběh, to je pak můj závod.“

K dlouhým běhům v přírodě patří i to, že s krizí se tam bojuje jinak než na silnici. Když ti to na maratonu vůbec nejde, sedneš na metro a jedeš domů. Což někde v pustině u Tromsø moc nepřichází v úvahu… Jak vlastně v takové situaci nakládáš s krizí?
„Když mi to nejde, tak prostě zpomalím. V tom je možná výhoda proti silničním běhům. Pokud při maratonu běžíš na osobák a podle mezičasů vidíš, že to nezvládáš, tak tě to asi trochu deptá. Ale v horách bojuješ se soupeři, ne s časem na stopkách. A to mi pomáhá. Říkám si, že teď mám krizi já, ale třeba za hodinu ji bude mít ten, co mě právě předběhl. Když je to dlouhý závod na deset hodin, tak se pocity přelévají. Člověk pak čerpá z toho, že už to zažil několikrát, a tedy i ví, že každá krize přejde, že po ní následuje zase úsek, kdy do toho můžeš šlapat. Čím víc závodů mám za sebou, tím méně mě takové situace deptají.“

S nutkáním vykašlat se na závod jenom proto, že ti to nejde a ubývají síly, jsi tedy ještě nebojoval?
„Ne. Ono je to většinou těžké i logisticky. Třeba Aleš Zavoral letos skončil na Rondě a oni mu řekli, že musí jít tři hodiny pěšky dolů, protože tam není silnice a oni nemají, jak by ho někam dostali. Tak si v takové chvíli musíš vybrat: buď budeš pět hodin pokračovat na další checkpoint a třeba se cestou z krize vyhrabeš, nebo počkáš, vyspíš se a odpoledne sejdeš dolů.“

Ale ty stejně asi s krizemi potíže nemáš. Vždyť na všech běžeckých fotkách, co jsem viděl, se směješ.
(úsměv) „Ale já se směju proto, že vidím fotografa. To je celé tajemství. Směju se, ale předtím jsem v křeči. Už se párkrát stalo, třeba právě na Vulcanii, že k poslední fotce fotograf napsal, že toho chlapíka jsme fotili už na padesátém kilometru a smál se úplně stejně jako před cílem. Přitom tohle byl zrovna případ, že už to nebylo dobrý, měl jsem toho dost. Ale možná mám křeč stejnou jako ten smích.“

trans

Jaká máš závodní plány do budoucna?
„Chtěl bych zkusit americké závody. Třeba Western States, i když se o něm říká, že je lehký. Asi bude hodně běžecký, ale pořád je to stomílovka. Taky se říká, že je z kopce. Ano, start je výš než cíl, ale mezi tím je čtyři pět velkých stoupání, je tam velký vedro… Nejlepší to běhají hodně rychle, pod čtrnáct hodin. V horách běžet pod šest minut na kilák, to mi přijde neskutečný. Asi ještě víc by mě lákal Hardrock, který je hodně chodící, podobný Rondě. Je to docela vysoko a moc se s tím nepářou ani dobrovolníci, jako že by trasa byla značená po pěti metrech, takže je to i trochu dobrodružství. Chtěl bych se podívat i na ostrov Reunion, to je taky stomílovka.“

A v Evropě?
„Tady je toho víc. Za pět let bych si k pětatřicátinám chtěl nadělit Rondu. Už jsem tam běžel, nebyl to propadák a dali jsme to s Paloncem za 41 hodin. Ale závodil jsem jenom prvních devadesát kilometrů a zbytek jsem přežíval, ten pocit se mi moc nelíbil. Rád bych to závodil celé, k tomu ovšem musím dospět hlavou. Chtěl bych se vypravit i na UMTB, i když vím, že je to pro hodně lidí kontroverzní závod. Ale podle mě je to takový benchmark, který by si měl člověk zkusit. Podobně jako Běchovice. O nich může každý říkat, že je to masovka, ale ten závod má neskutečné kouzlo. Příští sezonu bych se chtěl udržet ve skyrunningové reprezentaci, snad to půjde, protože na tyhle dlouhé tratě mladí kluci moc nejdou. Ale tam je problém, že se závody příliš neobměňují. Kdyby příští rok byla světová série stejná, asi bych měl problém jet všechno znovu. Takových závodů, které bych si rád zopakoval, moc není. Určitě k nim patří Transvulcania. Už jsme s Honzou Zemaníkem domluvení, že vezmeme holky, pojmeme to jako dovolenou a na konci si odběhneme závod.“

Když už se tak bavíme o závodech: sledoval jsem nedávno na sociálních sítích debatu, kterou jsi vyvolal odvážným názorem, že na závodech by se mělo závodit, a trochu jsi narazil…
„Mám na to prostě odlišný pohled než někteří jiní běžci, kteří říkají, že si závody jdou užít. Tedy rozumím tomu, že někdo se vypraví na Ultra Pirineu a bere to jako hezký výlet, protože tam máš zajištění, nemusíš sebou tahat nic navíc a když půjdeš trochu rychleji, tak to za 24 hodin dáš a uvidíš kus hor. Proti tomu nic nemám. Mně spíš vadí, když z tábora lidí, co říkají, že si závody v horách chodí jenom užívat, zaznívá, že jenom ten jejich přístup je správný a že právě takový přístup patří do hor. A nebo když jsem byl v Tromsø, dostali jsme od Kiliana s Emelií tričko, kde byl anglicky nápis: „Hory nejsou stadion pro mé ego, ale katedrála pro mou duši.“ Nevím, to mi přijde takový… Vždyť oba dva by nemohli dělat to, co dělají dneska, kdyby předtím nezávodili do krve.“

Mně taky nepřijde, že by snaha soupeřit byla pravým opakem užívání si závodu.
„Přesně. Ty dva přístupy se přeci nijak neruší. I já si závody užívám. Baví mě závodit, snažím se dostat ze sebe všechno. Jenom si prostě na občerstvovačce s nikým dvacet minut nepovídám. Nebo teď jsem zaplatil deset tisíc za to, abych běžel sto kilometrů v Pyrenejích. Přeci bych je neplatil, kdybych nedělal to, co mě naplňuje a baví, kdybych tam nějak vnitřně trpěl. Zdůrazňovat, že si jdu závod užít, mi přijde nadbytečné. Proto to děláme. Proto je to naše hobby, že nás to baví a užíváme si to. Z některých hlasů jsem ale cítil, že ti, kdo jdou závody v pohodovém tempu a nesoutěží, to berou opravdověji než my ostatní. Tak jsem se musel ozvat.“

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru