Jakub Zemaník: Prioritou je dráha, na hory mám čas

z rubriky Rozhovory autor:

Nenápadnými krůčky a stranou mediálního zájmu se do české vytrvalecké špičky protlačil Jakub Zemaník, dvacetiletý talent z SSK Vítkovice. Loni zaběhl 5000 metrů za 14:15,43 (což se v jeho věku v tomto tisíciletí dokázal jenom Jakub Živec), vyhrál Běchovice a z krosového ME do 23 let si přivezl lichotivé patnácté místo. Ať na dráze, na silnici nebo v terénu, všude v roce 2015 udělal výrazný krok vpřed.

O víkendu měl na mistrovství republiky, v nové ostravské hale, obhajovat titul na 3000 metrů, ale do závodu nakonec nenastoupil. „Poslední asi tři týdny mě tahal hamstring, takže jsem nemohl závodit ani běhat rychlejší úseky. Nemělo smysl zkoušet republiku a vracet se do haly kvůli jednomu závodu a jenom proto, že se běžel tady, doma. Místo toho jsem začal s přípravou na hlavní sezonu,“ vysvětlil Jakub Zemaník na začátku našeho rozhovoru.

Atletika není pro generaci dnešních dvacetiletých asi tím nejatraktivnějším sportem. Proč sis ji vlastně vybral?
„Asi jako každý, kdo se narodil na vesnici, jsem začínal s fotbalem, ale brzy jsem toho nechal. Brácha chodil na atletiku do Frýdku-Místku, tak jsem si říkal, že to zkusím taky. Neměl jsem žádné přehnané ambice. Prostě uvidíme. A pohltilo mě to. Hlavně běhání. Vybral jsem si střední a dlouhé tratě, protože vytrvalost je moje největší přednost, jak jsem zjistil. A co mě u toho drží? Nevím. Jednoduše mě to baví.“

Kdy přišel okamžik, kdy jsi zjistil, že můžeš v atletice něco dokázat?
„S přechodem do Ostravy, kdy jsem začal dělat sportovní gympl a změnil trenéra, od té doby mě vede Vladimír Černý. Říkal jsem si, že když jsem udělal takový krok, z vesnice do města a do nového prostředí, mělo by mě to někam posunout. To byl asi ten přelom. Věděl jsem, že se na to další čtyři roky nemůžu vykašlat. Někteří spolužáci přestali sport dělat už v průběhu gymplu, ale mě to nikdy nenapadlo. Běhání pro mě byla jasná priorita. I proto, že na sportovním gymplu jsem měl výborné podmínky. Rozvrh jsme měli přizpůsobený tomu, abychom ráno mohli trénovat, nebyl problém s absencí, mohl jsem v klidu jezdit na soustředění a učitelé mi většinou vycházeli vstříc. Pro svůj sportovní rozvoj jsem si nemohl vybrat líp.“

Teď studuješ Ostravskou univerzitu. Jak to zvládáš s vrcholovým tréninkem?
„Studium je samozřejmě obtížnější než na sportovním gymplu, ale největší problém je v tom, že si nemůžu jenom tak odjet na měsíční soustředění. Jsem rád, když jedu na 2-3 týdny. Jinak si stěžovat nemůžu. Zůstal jsem v Ostravě a mám dobré podmínky. Podporuje mě CISO (Centrum individuálních sportů), takže mám pokryté materiální podmínky a soustředění, máme tady novou halu, hezký stadion, regeneraci, všechno.“

Jak máš přes den rozvrženou školu a tréninky?
„Rozvrh se mi mění každý semestr, ale když jsem v Ostravě, tak dvě fáze zvládám. Hlavní trénink mám většinou dopoledne, pak jdu do školy a klusat naštěstí můžu kdykoli, klidně i v sedm nebo osm večer. Nějak to poskládám a většinou to vyjde. Je pravda, že když přijdu ze školy domů, jsem už občas unavený a moc se mi nechce jít zase běhat, ale vždycky to nějak překousnu.“

Pro řadu sportovců je přelomem ukončení vysoké školy, kdy najednou musí řešit jiné věci než školu a sport. Najdou si práci, mají větší zodpovědnost, volného času není tolik. Už plánuješ, jak to budeš mít po škole?
„Už o tom přemýšlím. V Česku jsou nejlepší podmínky, když je sportovec student, nebo je ve středisku – ale dostat se tam, to je dneska pro vytrvalce strašně těžké. Jakmile začnu pracovat, nebude tolik volna, to vím. Ale rozhodnu se, až budu na škole končit. Jestli budu dělat ještě 2-3 roky pokroky a ve 24 letech budu mít výkonnost, o které si budu myslet, že by někam mohla vést a že bych mohl něčeho dosáhnout, tak si třeba řeknu, že ještě dva roky budu dělat atletiku naplno. To se uvidí časem.“

Prosadit se dneska ve vytrvalostních bězích za hranicemi je hodně těžké, těžší než jindy. Jaké máš v téhle souvislosti dlouhodobé ambice? Co bys chtěl v atletice dokázat?
„Konkurenci neřeším. To nemá cenu. Vím, že když někam přijedu a poběží dvacet Afričanů, tak já budu nejlíp jednadvacátý. Dívám se proto hlavně na svůj progres, ten mě zajímá nejvíc. Příští rok je mistrovství Evropy do 23 let a tam bych se chtěl nominovat. A uspět. V delším horizontu zatím neplánuji. Když mi to příští rok vyjde, tedy umístím se do desítky, což by znamenalo asi pětku pod čtrnáct minut a desítku za 29:30, upravil bych svoje priority pro další sezony. Ale když za dva roky budu běhat pořád stejné časy nebo budu víc zraněný, změním priority jiným směrem. Nedávám si proto dlouhodobé cíle typu, že v roce 2024 poběžím na olympiádě. To je strašně dlouhá doba, během níž se může stát spousta věcí, tak si radši dávám menší cíle, pro které dělám maximum. Soustředím se na malé kroky. Nedívám se na jeden velký cíl, mám ho rozložený na deset malých.“

Co bys chtěl dokázat například letos?
„Hala bohužel nevyšla, takže teď začínám s přípravou na letní sezonu. Na mistrovství Evropy ani olympiádu nemám ambice, protože tam jsou těžké limity, to bych musel být výkonnostně úplně někde jinde. Pro mě je prioritou zlepšit si časy na 1500 metrů, 5000 metrů i desítku a chtěl bych v prosinci uspět na mistrovství Evropy v krosu.“

Loni jsi na sebe upozornil i vítězstvím na slavných Běchovicích. Znamenalo pro tebe víc vítězství nebo tvůj čas (30:50)?
„Přiznám se, že jsem Běchovice původně nebral úplně vážně. Měl jsem za sebou sezonu na dráze, kde jsem závodil v srpnu a září, tak jsem si říkal, že zkusím dozávodit do Běchovic, pak to utnu a začnu s přípravou na kros. No, a měl jsem celkem formu, takže to vyšlo. Škoda, že tam běžel jenom Vít Pavlišta a nebyla větší konkurence. Ale i tak jsem to hodnotil hodně pozitivně. Byl jsem o minutu rychlejší než o rok dřív, kdy jsem tam běžel poprvé, vyhrál jsem, paráda.“

Viděl jsi závod pak ze záznamu v televizi?
„Viděl. Respektive neviděl, protože ten přenos byla tragédie. Jeden záběr na finiš, do toho rozhovory, nic z trati… Přišlo mi to divné.“

Ptám se i proto, že když jsi vběhl do cílové rovinky, komentátoři tě neznali a jelikož jste měli mrňavá čísla, dokázali tě identifikovat, až když jsi byl pár metrů před cílem.
„Jo, to bylo dobrý. Netušili, kdo vůbec běží, co? (úsměv) A k tomu ta malá čísla… Je to škoda, když tak velký a tradiční závod má takové minusy. Ale naštěstí jsem běžel, tak mi to mohlo být jedno.“

V prosinci jsi na mistrovství Evropy do 23 let doběhl patnáctý, s minimálním odstupem za desítkou. Jaké jsi vůbec měl před odjezdem ambice?
„V juniorské kategorii jsem absolvoval dva evropské šampionáty, kde jsem sbíral zkušenosti a běžel někde kolem padesátého místa. Loni jsem jel už s ambicemi a motivací něco dosáhnout, ne se jenom zúčastnit. Říkal jsem si, že když budu do třicátého místa, bude to super. Je to totiž závod, kde je obrovská konkurence. Jeden z nejtěžších, protože se tam setkají běžci z osmistovky i desítky, ti, co běhají steepl i půlmaraton, navíc za evropské týmy závodí i naturalizovaní Afričané. Ale příprava mi vyšla, ve Francii jsem se cítil skvěle, neměl jsem žádnou krizi a běželo to samo. Patnácté místo beru jako svůj zatím největší úspěch.“

Ale u nás není moc doceněný, řekl bych. Běželo se týden před Vánocemi, skoro nikde se o něm nepsalo a taky kros u nás moc lidí nesleduje a nerozumí mu. Jak tohle vidíš?
„Já už pár let běhám, takže když byl nedávno Milan Kocourek dvanáctý na mistrovství Evropy v Budapešti, mezi muži, věděl jsem, že je to velký úspěch, a divil jsem se, že se o tom nikde moc nepsalo, nerozebíralo se to. Počítal jsem tedy s tím, že když ve Francii uspěji, nebudou to u nás lidi brát tak, jako kdybych byl patnáctý na dráze. Ale je mi to jedno. Netrápí mě to. Důležitější je, že to nějakým způsobem naplnilo mě.“

Co se ti na krosech nejvíc líbí?
„Běhám převážně dráhu, tak je to pro mě příjemný odpočinek od ní, naruší to tréninkový a závodní stereotyp. Běží se v přírodním prostředí, to se mi líbí. Bahno, těžké podmínky, většinou nevlídné, podzimní počasí. Jsem z vesnice, tak jsem na podobné podmínky zvyklý. Trénuji hodně v lesích a po loukách, proto se při krosech cítím dobře.“

Máš radši rovinaté závody, nebo zvlněnou trať?
„Určitě rovinu. Loni jsem v Motole běžel osmikilometrovou trať, která je hodně kopcovitá, a to mi nesedělo. Porazili mě vrchaři Ondra Fejfar s Robertem Krupičkou i Jirka Homoláč. Ale třeba Horažďovice, kde je v podstatě rovina, mi vyhovují víc. Ve Francii jsme běželi na dostihové dráze a jejím okolí, trať byla rovná a na ní jenom tři nebo čtyři hrby, taková navezená hlína, což mi taky sedělo. Když je na trati velký kopec, nevadí mi, ale nesmí to být pořád nahoru, dolů, nahoru, dolů.“

Klasický kros, kdy se běží celý závod v tretrách a nejsou tam žádné asfaltové pasáže, už u nás trochu mizí. To je škoda, ne?
„Určitě. Kros je super, i jako průprava na dráhu. Člověk se tam nějakým způsobem zocelí. Silničních závodů je tady spousta, každý víkend nějaký, ale když jsem si před mistrovstvím Evropy chtěl zaběhnout kvalitní kros, musel jsem do Polska, na jejich šampionát. Mně se třeba hodně líbí areál v Horažďovicích. Když jsme byli na soustředění v Zadově, občas jsme tam trénovali.“

Kam nejčastěji na soustředění jezdíš?
„Zatím jsem byl ve Vysokých Tatrách, v Zadově a v Melagu. Zadov s Tatrami jsou nejlevnější varianta a Melago bylo reprezentační soustředění, tak bylo hrazené. Když mi to vyjde, jedu na podzim, na jaře a v létě. Nejvíc tak na 2-3 týdny. Což je málo. Četl jsem, že dřív trávili naši vrcholoví běžci za rok pět měsíců ve vysokohorském prostředí, to se pak samozřejmě běhá jinak. Čtrnáct dnů je minimum, aby soustředění mělo smysl, a dát si to třikrát do roka je prostě málo. Bylo by fajn jet na měsíc do Afriky a pak třeba ještě k moři… Nejsou bohužel podmínky jako kdysi, dneska by mi pět měsíců soustředění na horách nikdo nepokryl. Ani svaz nebo CISO. Navíc chodím do školy, tak nemůžu na měsíc a půl jenom tak někam odjet.“

Jezdíš sám, nebo s nějakou vytrvaleckou skupinou?
„Loni jsem byl dvakrát v Tatrách, jel jsem tam sám, ale běhalo tam víc lidí, třeba Honza Kreisinger nebo Jozef Urban ze Slovenska, tak jsme občas mohli klusat spolu. V Melagu jsem byl s reprezentací i s naší skupinou z Ostravy, což je většinou středotraťaři. Ale jinak jezdím převážně sám. Podle toho, jak mi to vyhovuje ve škole. Třeba mi skončí zkouškové období, řeknu si, že teď můžu jet na čtrnáct dní do Tater, ale tenhle termín se zase nehodí někomu jinému.“

Pocházíš z Beskyd. Běháš tam často do kopců?
„Přes týden jsem v Ostravě, školu mám do čtvrtka a pak jezdím domů, do Ostravice, což je v srdci Beskyd, vedle je Lysá a na druhé straně Smrk. Hodně kilometrů tedy odběhám v Beskydech, snažím se využít toho, že máme hory a je tam velké převýšení. O víkendu tak jednou dvakrát jdu na Lysou nebo na Smrk. Není to procházka, že bych se šel projít jako turista, nahoře si dal dvanáctku a knedlo, vepřo, zelo. Snažím se jít v nějakém tempu a se zátěží. Beru to jako tréninkovou fázi, místo klusání šestkovým tempem. Navíc do kopce šetřím klouby, a i když se to nezdá, při svižné chůzi s batohem na zádech se člověk docela namůže.“

Brácha Honza běhá ultra traily a podobné závody. Nelákalo tě zkusit si to aspoň tréninkově?
„Na to se mě ptá spousta lidí. (úsměv) A hodně lidí se diví, dokonce i já sám, že jsem ještě nikdy nevyběhl na Lysou horu. Stejně jako jsem nikdy nedělal běhy do vrchu. Už tak toho mám dost, dráhu, krosy, silnici… Musím se na něco specializovat. Ideální by bylo, kdybych z toho, co běhám teď, přešel plynule na desítku a pak na silnici, zkusil si půlmaraton, klidně i maraton a postupem času taky nějaký horský závod. Vím, že by mě moc nebraly akce, kde člověk už pomalu leze po čtyřech. Muselo by to být běhatelné. Jednou to tedy chci zkusit, ale zatím je to daleko.“

Tvojí specializací je a ještě nějaký čas bude dráha. Jak se ti běhá extraliga nebo mistrovství republiky, kde je na tribuně pár desítek lidí, většinou příbuzní nebo závodníci z ostatních disciplín. Dokážeš se v takové atmosféře vymáčknout k nejlepšímu výkonu?
„Je pravda, že třeba při extralize není kdovíjaká atmosféra. Ale mně to nevadí. Nejsem typ, který by potřeboval velkou diváckou kulisu, aby se vybičoval k pořádnému výkonu. Vymáčknu se i na tréninku, kde nikdo není. Samozřejmě by bylo příjemnější, kdyby atletika táhla víc. Občas jezdím do Itálie na kros a tam je to šílené, lidi pořád řvou, je to něco úplně jiného. Víc to závodníky vyburcuje. U nás lidi přijdou na Usaina Bolta, zbytek je moc nezajímá. Ve Vítkovicích máme stadion pro 15 tisíc lidí, a když se tam loni běžela extraliga, skoro nikdo tam nebyl. Ale jak jsem říkal: neřeším, jestli je na tribuně deset nebo tisíc lidí. Soustředím se jenom na svůj výkon.“

Abys mohl podávat maximální výkony, potřebuješ se poměřovat s kvalitní konkurencí. Nechybí ti tady trochu? Máš se u nás na závodech s kým tahat?
„Moc ne. A závodit proti silné konkurenci je v současné době pro mě větší priorita než běžet republiku nebo závod, který můžu snadno vyhrát. Radši jedu někam, kde bude konkurence, a budu mít naději zaběhnout si osobák, i když budu třeba až desátý. To mě někam posune. Na rozdíl od vesnického běhu, který vyhraji s náskokem a v podprůměrném čase. To není věc, která by mě naplňovala. Proto rád jezdím na krosy do Itálie. Nebo jsem loni běžel pětku na dráze v Regensburgu, kde jsem si vytvořil osobák 14:15,43. Pořád bylo s kým běžet, zatímco tady by byl problém najít tak kvalitní závod.“

Foto: ČTK/Michal Kamaryt


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

3 Comments

  1. Super rozhovor. Ten kluk to má v hlavě srovnané. Fandím mu. Doufám, že se mu povedou ty třiadvacítky a třeba i za rok univerziáda. Jen bych upozornil na malou chybku v úvodu. Zapomněli jste na Kubu Živce. Ten běžel 14:10 v devatenácti, teda aspoň tuším.

  2. Krasny rozhovor, ma to v hlave srovnane, vi, co chce. Preji hlavne zdavi a ten zbytek snad prijde s pili a nadsenim. Ke kvalifikaci na ME23 a uspechu tam hodne stesti, naslapnuto ma dobre.

    P.S pro autora: neslo by pri zmince o tezkych limitech dat do zavorky jejich uroven a i treba jaky je ten limit na triadvacitky? Jdu dohledat, ale ne kazdy vi, kde si to najit.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru