Indoor trail, digitální maraton a jiné ptákoviny

z rubriky Závody autor:

Běh je nuda. Klapky z očí a smiřme se s tím. Ať běžíme po dráze, silnici nebo v přírodě do kopce, je to nuda. Pravá noha, levá, pravá, levá. Pořád dokola. Chvíli pomalu, chvíli rychleji. Tady je start a tam cíl. A mezi nimi: nuda.

Takhle nějak to, předpokládám, vidí autoři zlepšovacích návrhů, které mají běh posunout dál.

A tak tu máme běžecké eventy, kdy vám například cestu zpestřují zombie. Nebo hektolitry externího bahna. Nebo kde na vás házejí kila barev, takže si dílem musíte připadat jako v maškarním průvodu a dílem jako při přijímacím rituálu do náboženské sekty.

Všichni tihle pořadatelé jsou cizopasníci na celosvětové popularitě běhu, kteří snad ani nepředstírají, že jejich konání má cosi společného se sportem nebo zdravým pohybem. Běh ale vylepšují i tam, kde se připínají startovní čísla, měří se čas a vyhlašují vítězové.

Třeba v Německu a Rakousku se v posledních letech rozmáhá kratochvíle zvaná indoor trail. Jak název napovídá, závody se konají v hale; někde na běžce čekají „přírodní“ překážky (hlína, kameny kmeny, balíky slámy), jinde industriální (pneumatiky). Aby se závod dal měřit na kilometry, vybíhá se i po schodech na tribuny, sem tam se udělá kolečko okolo haly.

Těžko z dálky posuzovat, jaké kouzlo může mít akce, jejíž název je vlastně protimluv. Trail obvykle znamená spojení s přírodou, běh na čerstvém vzduchu, v podmínkách, jaké si pro nás zrovna ten den připravilo nevyzpytatelné počasí – a tohle všechno pod střechou jaksi chybí. Běžet trail a nevidět slunce, mraky, obzor, to je jako potápět se na suchu. Napadá mě jediná výhoda: pořadatelé se nemusejí kvůli trati a kapacitě závodu složitě dohadovat s ochranáři.

Pokrok nedokáží zastavit ani hranice, ten běžecký nevyjímaje. A tak své zlepšováky má i naše malá zemička v srdci Evropy.

Když loni na podzim dával PIM tajemně vědět, že chystá další maraton, tušil jsem, že nepůjde o klasický závod na královské trati, protože takové ambice nemají. A opravdu: zrodil se digitální maraton. S hrdým dovětkem, že Praha bude první na světě, komu bude tento luxus dopřán. Což není náhoda. Stejně jako není náhoda, že se kdysi v Polské lidové republice našlo pár chytrých hlav a vymyslelo nerozbitnou skleničku.

Obě věci mají společné minimálně to, že jsou zbytné.

Ve zkratce: digitální maraton funguje tak, že ho běžíte na pásu a počítačová či mobilní aplikace vám simuluje trasu Pražského maratonu, máte na displeji i svou vlastní figurku (avatar), takže virtuálně můžete soupeřit s jinými protagonisty. Je za to i nějaký poplatek, ale řekněme, že ve srovnání s klasickým startovným je v podstatě symbolický.

Rozumím tomu, proč někdo občas běhá na pásu. Protože je zrovna na cestách ledovka. Protože jeho oblíbená cyklostezka je zalita jarní povodní. Protože má čas jenom v práci o polední pauze a v centru města není moc jiných možností jak si zaběhat.

Stejně tak rozumím tomu, proč někoho baví sport na simulátorech, herních konzolích a podobných přístrojích, ať už je míra propojení virtuality a reality nebo úsilí a relaxu jakákoli. Ne každému se totiž poštěstí sjet si na lyžích Hahnenkamm, jenom pár smrtelníků má možnost projet se ve formuli po okruhu v Monze a ne každý, kdo rád jezdí na kole, se dostane k úpatí Mt. Ventoux, například.

Ale městský maraton? Stěží najdete sportovní událost, která je dosažitelnější. Jenom v Praze si ho každý rok zkusí téměř šest tisícovek lidí. Dostat se na start není nějaké zvláštní privilegium.

Neumím si představit motivaci, která by mě poháněla, abych si ho zkusil na běhátku. Ale třeba mám málo fantazie a smyslu pro marketing. Dneska už lidem vnutíte cokoli. I představu, že by měli pít kafe z půllitrových plastových kelímků nebo běhat s hůlkami i ve Stromovce. Tak asi nebude složité je přesvědčit, že bouchat nohami několik hodin do pohyblivého gumového pásu a sledovat se přitom na displeji je skvělý a užitečný zlepšovák.

Taky nedokáži odhadnout, přiznávám, na jaký typ zákazníků je tahle atrakce namířená. Možná na běžce z Japonska, Brazílie nebo Austrálie, kteří nechtějí utrácet za letenku, ale rádi by si zaběhli maraton v kulisách kafkovské Prahy, o které nedávno četli v sobotní příloze svých oblíbených novin. Možná jich jsou stovky a tisíce.

A třeba to tímhle vůbec nekončí. Třeba se právě teď dolaďují další novinky a běžecké zlepšováky. Ale mě stejně bude vždycky víc lákat ta naše obyčejná nuda mezi startem a cílem.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

2 Comments

  1. Luboši, ta naše obyčejná nuda je stále krásná, lákavá a motivující. A pokud si ji potřebuji zpestřit a „dostat přes hubu“ fyzicky i duševně (nejen obrazně, ale i ve skutečnosti) zařazuji orientační běh.

  2. Běh je nuda? Tak začít článek tímhle, na to potřebuje chlap fakt koule. Jinak běh si přece každý může přizpůsobit jak chce, ať se nám to líbí nebo ne 🙂

    Psal jsem o tom i na svém blogu… 🙂 Dovolím si odkaz, kdyby se ti to Luboši nelíbilo, smaž ho 😀 …. http://bit.ly/1UPO52B

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru