EVN: Běh je můj nový život

z rubriky Rozhovory autor:

Má za sebou čtyři olympiády. Na té zimní v Soči vybojovala pro Česko 5. místo. Také však byla před dvěma roky na dně. Skončila vyhořelá a s poruchou příjmu potravy v nemocnici. Teď už se Eva Vrabcová-Nývltová, dřív reprezentantka v běhu na lyžích, nyní elitní atletka, zase může radovat ze života. A nejen kvůli nedávné senzační 7. příčce na slavném maratonu v New Yorku.

Umíte vůbec strávit den na gauči?
„Dřív jsem to uměla velmi dobře. Byla jsem hodně línej člověk. Když jsem měla volno, nebyl problém jít na snídani, pak sebou fláknout a čekat na oběd. Potom jsem si dala masáž a zase jsem čekala na večeři. Ani do města se mi nechtělo. Nic. Teď? Den na gauči zvládnu, ale víc už je to peklo. V minulosti pro mě byla představa nejlepší dovolené pobyt u moře. Jít na pláž, tam sebou plácnout a večer vstát. Nyní mám čím dál víc pocit, že mě to táhne někam jinam.“

Kam?
„Moře, sluníčko ano. Ale někde, kde se dá k tomu ještě něco dělat. Podniknout procházku, zahrát si tenis, zajít si na aerobik a podobně. Prostě ne jen vyloženě proflákat den.“

Stále si nedokážu představit, že byste byla ještě před pár roky lenoch. Vyrůstala jste ve sportovní rodině. Táta byl elitní lyžař, který se umístil vysoko i v Jizerské padesátce.
„Trénovala jsem třikrát týdně a v sobotu byly závody. Ale neděle byla taková prolenošená. Tady na chatě jsem si dopřála odpočinek velmi vydatně. A když jsme tu byli na prázdninách, fakt jsem nedělala skoro nic.“

Kdy nastal zlom?
„V lyžování někde kolem roku 2013. Potom, jak se to vyvíjelo k běhání, už mě ani nenapadlo mít volno. Den volna byl pro mě ztracený den. Teď se zase zpátky učím odpočívat, protože jsem to přeháněla. Našla jsem se v běhání, je to moje podstata, smysl života. A neměla jsem potřebu odpočívat, dokud nepřišla nějaká bolístka nohy. Musím se v tomhle víc hlídat, což je pro mě složitější. Na druhou stranu mám teď výbornou lékařskou péči a najednou mě, zaplať pánbů, nic nebolí.“

Jak jste přišla na to, že běh je váš život?
„Tak nějak to přišlo samo. První spouštěcí moment byl možná na půlmaratonu v Ústí, kde jsem ho běžela prvně a hned dobře. Po závodě jsme měli posezení s kamarády. Najednou jsme se začali bavit o lyžování, o tom, jak to bude vypadat v zimě, a já jsme měla náhle pocit, že už to nechci. Mně je dobře tady a tam mě to vůbec netáhne. Netáhne mě zima, netáhnou mě ty lidi, prostě už tam nechci. Ale měla jsem uzavřené smlouvy.“

Takže jste musela.
„Ani okolí nebralo, že to myslím až tak vážně. Všichni si mysleli, že to jsou jen takové řeči způsobené předsezonní nervozitou. Já jsem to tak ale doopravdy cítila, i když v tu chvíli jsem to možná ani sama nebrala tak vážně. Neměla jsem čas o tom moc přemýšlet. Ale jak potom přišly ty zdravotní problémy a v nemocnici jsem měla naopak dost času na přemýšlení, uvědomila jsem si, že jsem šťastnější v běhu a že tímhle směrem se chci ubírat. Nakonec jsem byla ráda za ty problémy. Jinak bych to rozhodnutí neudělala.“

Jak je možné, že jste se dostala až na hranu a musela jste být hospitalizována? Jako vrcholová sportovkyně jste přece byla neustále sledována trenéry, lékaři, dalšími členy realizačního týmu. Chodila jste na zdravotní prohlídky.
„Lékařské prohlídky ano. Ale vytrvalostní sport je všeobecně o tom, že člověk musí být hodně hubený. Já jsem v mládí absolvovala jednu prohlídku, kterou tomu doktorovi nikdy nezapomenu. Řekl mi, že jsem tlustá, že bych došla na Severní pól a zpátky, aniž bych musela jíst. Takže vztah k jídlu jsem měla narušený zhruba od dvanácti let.“

Šlo o sportovního doktora?
„Ano. Musela jsem si psát, co jím. Potom mi řekl, že tohle a tamto by se mi stávat nemělo. Zdůrazňoval mi, že cíl není vidět rohlík, ale kalorie. Takhle ve mně postupně uzrávalo a uzrávalo. Sama jsem si upravila jídelníček. Začala jsem hubnout, výsledky šly nahoru, cítila jsem se výborně. Všechno bylo perfektní. Ale pak jsem se začala bát jídel, která mám ráda.“

Například?
„Řízku, čokolády, jakýchkoli sladkostí, přitom ty já miluju! Furt jsem lítala mezi hubnout ano, hubnout ne. Potom se odjelo na sever Evropy, kde je velká zima. Jedla jsem normálně, ale neměla jsem už ty zásoby tuku, a prostě najednou… Ne že bych zkolabovala nebo že bych byla podvyživená. Spíš bych řekla, že jsem byla vyhořelá. Bez energie.“

Všechno se zkrátka nakumulovalo.
„Tak. Byla mi zima. Furt byla tma. Byla jsem s lidmi, s kterými jsem nechtěla být. Všechno se sešlo a já jsem řekla, že už nemůžu. Nebyla to ani porucha příjmu potravy. Jídlo tam bylo jen jako bonbonek.“

Odjela jste tedy předčasně z prvního závodu Světového poháru.
„Rok předtím jsem jezdila na dvacátém, třicátém místě a teď jsem byla sedmdesátá. Ano, byl to sprint, takže kdybych jela druhý den vytrvalostní závod, možná by to bylo v pohodě.“

Byla jste sama schopna říct: Jedu domů!?
„Už přesně nevím, jak to bylo. Každopádně jsem z toho byla psychicky na dně. Že už jako fakt nemůžu! Šla jsem zase k tomu doktorovi, který s námi jezdil pořád, a ten mě tak nějak nařknul, že jsem nemocný člověk. A poslali mě domů více méně oni sami. Já jsem si cestou domů řekla: Fajn, jdu vyřešit všechny problémy.“

Pomoc jste našla v brněnské fakultní nemocnici.
„Setkání s panem doktorem Jiřím Dolinou (primář Interní gastroenterologické kliniky FN Brno) bylo obrovské štěstí. Budu mu nadosmrti vděčná. Takového doktora najít, to se nestává každý den. Zjistil energetické vyčerpání organismu kvůli kombinaci špatné skladby jídelníčku a virové infekce. Dodneška jsme v kontaktu. Když je třeba, vždycky mi pomůže. A nejen mě, ale i kamarádkám. Udělá pro nás maximum. Třeba po olympiádě v Soči jsem měla streptokoka a nějaké bakterie, vyzkoušela jsem troje antibiotika a furt nic nezabíralo. Teprve pan doktor v Brně mi nasadil antibiotika, která opravdu zabrala. Protože vše konzultoval přímo s antibiotickým centrem. Myslím si, že je v republice nedoceněný.“

V nemocnici jste pobyla přes dva týdny. Jak jste to coby sportovkyně zvyklá na pravidelný pohyb zvládala?
„Díky tomu, že jsem se rozhodla všechny problémy vyřešit, jsem to snášela dobře. Chovali se tam ke mně naprosto úžasně. Ani jsem neměla pocit, že jsem v nemocnici. Pak už jsem měla povolené i vycházky. To bylo taky zajímavé – jdu se prvně projít a najednou zjistím, že běžím. A měla jsem hned motiv, abych se z toho co nejdřív dostala. Chtěla jsem co nejdřív běhat.“

Pobíhala jste i mezi vyšetřeními. Nezlobil se na vás lékař?
„Ne. Asi na mně viděl, že ve chvíli, kdy jsem začala běhat, se všechny výsledky i moje nálada lepší. Najednou jsem měla zase chuť do života a touhu něco dokázat.“

Co všechno jste si v sobě během dvou týdnů v nemocnici utřídila? Kromě toho, že chcete běhat a ne lyžovat?
„V nemocnici jsem se utvrdila v tom, že rodina je pro mě hrozně moc. Že chci být s ní a nechci na tom nic měnit. Rodinu mám úžasnou. Manžela miluju nade vše. Mám krásného, hodného pejska, teď i baráček, po kterém jsem toužila. Jenom mě trápilo, že jsem unavená z lyžování. A že už nechci být na lyžích.“

Přišla velká úleva, když jste to rozsekla?
„Obrovská. Hodně mi to pomohlo i v tom, že se ukázalo, kdo je přítel a kdo si na něj jen hraje.“

Musela jste si vyslechnout dost narážek na to, že jste anorektička. Bylo těžké to vstřebat?
„Ani ne. Každý na to má svůj názor. Kdybych jim vyvracela, že to tak není, stejně bych jim to nevyvrátila. Tak ať si myslí, co chtějí. Já sama vím, jak to je. A nemám právo někomu jinému rozmlouvat názory. Když někomu dělá dobře kritizovat druhé, ať to dělá.“

Jak moc se nyní musíte hlídat? Máte nějaká omezení?
„Pan doktor i všichni ostatní říkají: Nehlídej se, není to potřeba. Ale já se v sezoně hodně hlídám. Teda po závodě mám vždycky úlet, že se nacpu vším možným. Třeba po New Yorku jsem to nešetřila vůbec. Užila jsem si sladkostí horem, dolem. Ale týden mi stačil. Pak jsem si řekla: Dobrý, zamlsala jsem si a už se těším na obvyklý rytmus.“

To znamená?
„Sladkosti si běžně nedávám. Ale třeba nedat si před závodem housku s máslem a marmeládou, to neexistuje! Moje největší neřest je pizza. Ale já si občas udělám i zdravou: vajíčko, nastrouhaný šmakoun, ovesné vločky. Většinou se snažím jíst zdravá jídla a chutnají mi.“

Co máte nejradši ze zdravého menu?
„Šmakouní kakaový krém, ten chutná jak nutella. Mandlové máslo s čokoládou nebo s perníčkem. To si dám na houstičku, nebo do ovesné kaše. Potom avokádo. Rozmačkám si ho, přidám rajčata, sůl, pepř a zamíchám to do rýže. Ještě mám ráda dýni na všechny způsoby. Rýže s pečenou dýní a do toho třeba cottage sýr, to je dobrota.“

Vaříte si sama, i na soustředěních. Jak to stíháte?
„Jednoduše. Přijdu z tréninku a vařím. Zdravá strava má výhodu, že jde všechno uvařit rychle.“

Kde je hranice, abyste si toho neodříkala moc, ale tak akorát?
„To je věčný boj. Takhle jsem s tím bojovala čtyři roky. Buď jsem byla tam, anebo tam. Teď máme tuhle dohodu: když se něco povede, jako to bylo třeba v New Yorku, naprosto pouštím odříkání z hlavy. Neřeším, jestli přiberu, nebo nepřiberu. A podle toho se postavíme k tomu, jak to bude dál.“

Kdybyste s jídlem zlobila, předpokládám, že máte korekci i v manželovi.
„Ten řekl, že už toho s jídlem bylo dost. Takže ať si to řeším, jak chci. Martin koriguje tréninky, tohle už si snad pohlídám sama. Teď do toho vstupuje hodně i doktor Roman Salaj a fyzioterapeut Richard Jisl. Kontrolu mám pořešenou. Jenom poslouchat.“

Už to umíte?
„Vždycky když si myslím, že už jo, ukáže se, že ještě ne. Ale lepší se to. Člověk se učí pořád.“

Čím je pro vás běhání tak skvělé?
„Tím, že je pro mě naprosto přirozené.“

Co se vám honí při běhu hlavou?
„Nic. Proto je běhání tak úžasné. Jsem schopná vypnout hlavu, nemyslet vůbec na nic a jen si užívat ten pohyb.“

Však jste se v New Yorku v úvodu maratonu kochala okolím.
„To bylo poprvé. Myslela jsem si, že si i na olympiádě v Riu během závodu prohlédnu pláž, ale tam to nešlo. V New Yorku ano. Vyběhli jsme pomaličku, tak jsem se mohla dívat kolem a atmosféra mě strhla. Transparenty, které tam měli, nešly přehlédnout.“

Co maratonec cítí na 38. kilometru? Jsou to horší pocity, než v koncovce volné třicítky na běžkách?
„Lyžařský trénink je určitě těžší než běžecký, ale s pocity v závodech je to obráceně. Je to však pokaždé jiné. Olympijský maraton v Riu byl pro mě těžší už dřív než na osmatřicátém kilometru. V Praze jsem naopak pořád čekala, kdy přijde krize, a nic. A v New Yorku? Na desátém kilometru jsem si říkala: Ty jo, já běžím pořád s čelem závodu, už jen hodinu a půl! Když jsem byla na třicátém a furt jsem bojovala o čelo, říkala jsem si: Já tady běžím hodinu a půl o vítězství v newyorském maratonu a na lyžích se mi to nestalo ani na prvním kilometru. To bylo pro mě hodně povzbuzující.“

Kdy to začalo bolet?
„Na čtyřiatřicátém kilometru. Ale uklidňovalo mě, že jsem běžela s Italkou (Sarou Dossenovou), která na tom v tu chvíli byla ještě hůř. Šest kilometrů před cílem se mě ptala, jak daleko to ještě máme. Chudák se vůbec neorientovala v mílích. Já jsem to tak nějak odhadovala. Velkou část závodu jsem se zaobírala tím, že jsem přepočítávala kilometry na míle. Potom jsme se střídaly a spolupráce byla skvělá. Tři kilometry před cílem se ohlédla a říkala: Je to dobrý, za námi nikdo není. Já na to: Ale ještě jsou to tři kilometry a ty bývají nejhorší. Zezadu se kdykoli někdo přiřítí. Což se, bohužel, stalo. O Američance (Allie Kiefferové) jsme vůbec nevěděly. Přiřítila se k nám 100 metrů před cílem, kdy už jsme to nečekaly ani jedna.“

Zkuste laikovi popsat, jak trpí maratonec v závěru závodu?
„No… (zamyslí se) Není to bolest fyzická, typu puchýře a podobně, spíš mentální. Svaly bolí, ale dá se to. Nesmí se jen na všeobecnou únavu myslet. Nesmíte podlehnout pocitu, že je to nekonečné nebo že už člověk nemůže. Záleží na hlavě. Já si vždycky říkám: Když zpomalím, budu tady o to déle. Když naopak zrychlím, budu to mít dřív za sebou.“

Co následuje v cíli?
„V New Yorku to byla úžasná euforie. Jenom jsem si opakovala: Já jsem to zvládla. A v osobáku! Jak je možné, že jsem to dokázala? Únavu většinou začínám cítit až tři dny po závodě. Tentokrát vůbec. Noc po závodě nemá nikdy smysl spát. Tak jsem sledovala filmy. Nezamhouřila jsem oči.“

Jak jste se za senzační výkon odměnila?
„Dvaceti kousky oblečení Victoria Secret. Sto osmdesát dolarů jsem tam nechala.“

Mohla jste si to dovolit, něco jste v Americe vydělala. A propos – lze vyhrát víc peněz v běhu než v klasickém lyžování?
„Pokud běhám na téhle úrovni, tak stoprocentně. V lyžování jsou prize money ve Světovém poháru jen pro prvních deset závodníků a stejně si je většinou mezi sebe rozdělí Norky. Tam si člověk na peníze vůbec nesáhne. Nebo málokdy. V běhání mám prize money navíc, protože plat mám více méně stejný, jako jsem měla v lyžování (je zaměstnankyně centra sportu ministerstva vnitra).“

Třeba vám ho teď zvednou?
„Ne. Podléhá to tabulkám a do nich se započítávají jenom vrcholné akce – mistrovství světa, Evropy a olympiáda. New York ne. Ale trošku mi to zvedli. Jsem spokojená. Neříkám, že bych si vydělala tolik, že do důchodu nebudu muset nic dělat. Hypotéku na barák také splácíme. Na druhou stranu to není tak, že bychom museli převracet každou korunu a počítat, jestli si tohle můžu koupit, nebo ne.“

Když se stočí řeč na peníze, prý býváte naštvaná. Proč?
„Spekulovalo se, že mě čtyři vteřiny, které mě dělily od čtvrtého místa, mrzely kvůli penězům. Přitom mě ty vteřiny mrzely kvůli tomu, že jsem mohla porazit mistryni světa v maratonu (Keňanku Ednu Kiplagatovou).“

A kdyby se to povedlo, brala byste vyšší prémii?
„Dostala bych výrazně víc. Myslím, že rozdíl dělal 20 tisíc dolarů. Ještě tam byly nějaké příplatky. A kdybych byla do pátého místa v závodě Maraton Majors (seriál šesti nejprestižnějších maratonů), potom cena závodníka vzroste.“

Takhle však nikdo ze sportovců nepřemýšlí. Nebo se najdou i takoví?
„Mně se to nestane. Ale znám jednoho skokana na lyžích, který to tak měl. Teď potřebuju do baráku kuchyni, tak si pro ni jdu skočit.“

Nelákala vás zimní olympiáda v Jižní Koreji?
„Původně jsme o tom uvažovali. Ale nechtěla bych jet na olympiádu jen pro účast, chtěla bych se opravdu poprat i o medaile. A to bych se musela nejpozději v září začít speciálně připravovat na lyže, což nebylo reálné. To by nemohl být New York.“

Takže až letní hry v Tokiu 2020? Je to další meta?
„Dá se to tak říct. Jestli si mezi tím nedám mateřskou pauzu… Uvidí se. Spíš bych ale chtěla vydržet do Tokia. Pak si pořídit mimčo a potom se ještě případně vrátit. Běhání mě naplňuje. Navíc teď, když jsem si vyběhla zlatou známku, a opravdu se mi otevírají možnosti závodit na nejlepších závodech světa, bych toho ráda využila.“

Zlatá známka je visačka nejvyšší kvality?
„Ano. Získáte ji, pokud splníte časový limit, anebo jste do dvacátého místa na mistrovství světa nebo olympiádě. Já jsem to splnila v létě čtrnáctým místem na mistrovství světa v Londýně.“

Jaké to přináší výhody?
„Když se pořádají závody nejvyšší kvality, musí mít pořadatelé na startu minimálně pět závodníků z pěti různých zemí se zlatou známkou. A Evropanka běloška je v téhle společnosti hodně ceněná, protože jinak se v ní nacházejí samí černoši. Organizátoři proto mají zájem, abych u nich startovala. Už mi přišla nabídka na Tokio, Boston, Londýn, prostě na všechny největší závody na světě. Ale všechny jsme odmítli, protože teď chci běžet jediný maraton.“

A sice?
„Mistrovství Evropy. Můj manažer to nepochopí, protože je to bez peněz. Jde jen o reprezentaci. Ale pro mě je reprezentace pořád hodně. A tak jsme dali přednost evropskému šampionátu.“

Jste vlastenka?
„Jsme malá země, která toho dokázala hodně. A já jsem hrdá na to, že jsem Češka.“

Snila jste jako malá o účasti na olympiádě?
„Jo. Sledovala jsem s mamčou olympiády. Všude jsme měli knížky o olympijských hrách. Dokonce heslo na vkladní knížce tenkrát bylo: olympiáda. U nás doma se mluvilo o tom, že by bylo krásné, kdybych jednou taky byla na olympiádě. Já jsem to přijala za své.“

Maminka je velký sportovní fanoušek?
„Určitě. Sama byla na sport moc šikovná. Na co sáhla, to jí šlo. Ale nedělala nic vrcholově.“

Zdědila jste po ní šikovnost?
„Ne, to ne! Já jsem střevo na všechno, co se má dělat rukama. Když na mě letí balon, ruce dělají opak. Bohužel.“

Na jakou olympiádu u televize nezapomenete?
„Na tu v Barceloně v roce 1992. Moc se mi líbilo vzpírání. Mamka říkala, že jsem se jí u televize pořád ptala: Zase budou zvedat? Na zimních olympiádách mě samozřejmě zaujalo lyžování. Björn Dählie, Manuela Di Centa, to byli moji hrdinové. Měla jsem vystřižené všechny jejich články z novin a časopisů.“

Doma jste si hrála na vzpírání?
„Ne. (směje se) Sice jsem se na vzpírání ráda dívala, ale držela jsem se lyží. Když jsem dostala první běžky k Vánocům, spala jsem s nimi. Byly to polarky a Ježíšek mi je nadělil v pěti letech. Dostala jsem taky tašku do školy. Mám fotku, jak stojím v obýváku na polarkách s taškou do školy. Byla jsem šťastná, že mám lyže, protože tomu předcházela jedna zajímavá historka.“

Jaká?
„Každý rok, to ještě byl sníh, jsme se na Štědrý den chodili projet do parku. Nakrmit zvířátka a podívat se na západ slunce. Mamka s taťkou lyžovali na běžkách, já s nimi jela na bačkoráčkách a vždycky mi boty vypadly z lyží. Oni jeli a já hledala ztracenou lyži. Vztekala jsem se, že se jim to jede, když mají pořádné lyže, a já furt na těch bačkoráčkách. No a večer na mě doma pod stromečkem čekaly běžky.“

Kdy jste začala tušit, že účast na vysněné olympiádě se přibližuje?
„Když se rozhodlo o pořadatelství zimní olympiády v Turíně, říkali jsme si doma, že by už teoreticky bylo možné, abych tam jela, protože mi v době Her bude dvacet. Zároveň jsme věděli, že je to spíš přání.“

To jste ještě byla lenoch?
„Ano. Ale ne lenoch, který by šidil trénink. V přípravě jsem nikdy nic neošidila! Kromě jednoho tréninku. Byly jsme na soustředění s reprezentací. Holkám se nechtělo běžet a říkaly: Pojď, tady si odpočineme. Já na to: Ne, máme trénink, musíme běžet. Ale přemluvily mě a strávily jsme hodinu opalováním na louce. Celou dobu jsem byla nervózní. Holky mi říkaly: Prosím tě, ty ses nikdy neulila? Ne! Byla jsem z toho špatná. Když jsme běžely zpátky na chatu, přeskakovala jsem kaluž, napíchla jsem se kolenem na klacek. Pánbůh mě potrestal za to, že jsem jednou za život odflákla trénink.“

Trenér nic nepoznal?
„Ne. Stromy byly vlhké, takže jsme se před doběhnutím do chaty trošku navlhčily. Ale asi za dva měsíce jsem se mu přiznala, protože jsem měla špatné svědomí. Oskar Šretr byl totiž nejen trenérem olympijských nadějí, ale zároveň i mým třídním učitelem. Shodou okolností je to teď manžel Martinovy sestry.“

Jak tenkrát reagoval?
„Nijak. Ale později mi to dával sežrat. Říkal mi: Teď nemůžeš proto, že ses tenkrát flákala. Víc z toho nedělal. Věděl, že mě to mrzelo. Podvádět nejde. Naštěstí!“

Ani ve škole?
„Tak taháčky občas byly. Protože když mám pocit, že nějakou věc nebudu v životě potřebovat, nechce se mi to učit. Učte se něco, co je pak zbytečné! Takhle časem neplýtvám. Taháček na finanční analýzu na obchodní akademii jsem zase měla proto, že mi nešla matika. Pak jsem si tuhle otázku vytáhla i jako maturitní otázku, a protože už jsem na ni předtím byla zkoušená snad tisíckrát, odmaturovala jsem za jedna. Mám i bakaláře v oboru sportovní management na Univerzitě v Hradci Králové a teď ještě studuji sport a zdraví na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem.“

Skloubit vrcholový sport se studiem jste dokázala tak dobře, že jste se stihla probojovat na již zmíněnou olympiádu v Turíně. To muselo být pro celou rodinu úžasné.
„Jeli se tam podívat. Doufám, že jsem splnila i jejich sen. Snad si to mamka s taťkou užili. Ale kolikrát jsem měla pocit, že něco chtěli, jenže potom byli stejně ve finále s něčím nespokojení. Pak řekli: Škoda, že to nebylo ještě o kousek lepší. Furt jsem měla pocit, že to není dost.“

Mrzelo vás to?
„Mrzí mě to dodneška. Protože vždycky to tak je. I když teď už vědí, že mi to vadí, a snaží se na to dávat pozor. Ale stejně i teď po maratonu v New Yorku říkali: Škoda těch čtyř vteřinek… Oni to nemyslí špatně, ale mě to pak mrzí. Dělám, co nejlíp v tu chvíli můžu, ale stejně mám pocit, že to není dost.“

Táta, Karel Nývlt, bývalý reprezentant v běžeckém lyžování, je nejspíš nastavený na přísná kritéria.
„Táta mi dával tvrdou školu. Když se mi nedařilo, říkal, že bude muset chodit po Trutnově kanálama. Ten si moc servítky nebral.“

A maminka?
„Ta se mě snažila podporovat. Ale takové to dloubnutí – škoda, že – si také neodpustila.“

I třeba na olympiádě v Soči, kde jste byla v běhu na 30 kilometrů volnou technikou pátá?
„Ale kdyby to bylo o kousek lepší, mohla jsi být třetí.“

Mohla jste si starty na čtyřech olympiádách za této konstelace užít? Nebo to byl spíš stres?
„Stres ne, ale neužila jsem si to. V podstatě si neumím žádný závod užít. Jedu závodit a ne si to užívat.“

Vybrala jste si klasické lyžování sama? Nebo kvůli tomu, že se mu věnoval váš otec?
„Já ani nevím. Na lyžích jsem poprvé stála ve dvou letech. Mamka se mnou chodila na Štylák, to je v Trutnově kopeček mezi baráky. Tam mě vždycky pustila na lyžičkách s bačkorkami dolů a pak mě, chudák, tahala nahoru. Bavilo mě to, a tak tam se mnou strávila spoustu hodin a pořád mrzla. S mamčou jsem se taky chodila dívat na tátu. Říkala mi: Taky takhle třeba jednou budeš běhat. Ale nemůžu říct, že by mě naši do lyžování tlačili. Vedli mě ke sportu, ale nebyli přehnaně ambiciózní rodiče, kteří dítě kvůli tomu, aby dosáhlo dobrých výsledků, v podstatě dobrý týrají.“

Biatlonistka Gabriela Koukalová líčila, jak se v dětství před závody schovávala rodičům v lese. Vy jste podobné kousky nedělala?
„Ne. Já jsem vždycky chtěla závodit. První závody jsem běžela v pěti letech závod ve Studenci. Byl to přespolní běh. Dodneška si pamatuju, že jsem skončila pátá. Nikdy nezapomenu na přespolák v šesté třídě ve Rtyni. Holky běžely dohromady hromady s kluky a mě předběhl jeden z nich, který byl o rok omlazený.“

Takže podvod, protože běžel s mladšími.
„Spoustu let jsem mu to nemohla zapomenout. Ale mně zase nemohla odpustit sestřenka výhru v mých prvních lyžařských závodech. Ty byly pro školáky a mě, která ještě nechodila do školy, pustili na start díky protekci od táty, který trénoval děti. Já jsem vyhrála, sestřenka byla druhá a nemohla to vydýchat. Moje první reprezentační závody taky stály za to – zabloudila jsem.“

Jak se to mohlo stát?
„Jel se levý okruh, pak kolečko na stadionu a pravý okruh. Já jsem to popletla. Jela jsem levý okruh, pravý a až potom kolečko na stadionu. No, ostuda to byla. Ve druhém závodě jsem bojovala o medaili, ale pro změnu se mi něco nalepilo na jednu lyži. Dodneška nevím, co to bylo. Měla jsem na skluznici bakule sněhu a do cíle jsem opravdu doběhla. Asi čtyřicátá.“

Co s vámi teď udělá zima?
„Vím, že až uvidím svěťáky, bude mě to mrzet a budu si říkat: Mohla jsi tam být. A přiznávám, že až bude olympiáda v Koreji, asi to obrečím. Ale teď jsem tady a jsem šťastná a tak spokojená, že to měnit nechci.“

Takže nyní žijete přesně podle hesla, které máte v záhlaví na vlastních webových stránkách – žij, směj se a miluj?
„Když jsem začala běhat, poznala jsem, že život není jen o omezování se, třeba v jídle. Pokud striktně dodržujete diety, pak není radost. Nic se nesmí přehánět, čas od času si člověk může uzdu povolit. Bez smíchu by nešlo vůbec nic, protože když se člověk furt upjatě na něco soustředí, nemá radost ze života taky. A co se týče milování? Manžel, rodina a Bellča, bez nich by to už vůbec nešlo. Martin je můj první a doufám, že i poslední přítel a partner. Pamatuji si, jak mi kamarád v patnácti, když jsem ještě neměla kluka, říkal: To si jako myslíš, že přijede princ na bílém koni? No a přijel.“

Rozhovor vyšel 1. prosince 2017
ve Sport Magazínu.
Přinášíme jej se svolením autora.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru