Derek Clayton. Rekordman, který se nebál jít na hranu

z rubriky Příběhy autor:

Pokud dnes někdo uběhne maraton pod 2:09, nestojí to skoro ani za zmínku. Spíš pokrčíte rameny. No, a co? Je to čas šest minut za aktuálním světovým rekordem. Průměr, co se elity týče. Když ovšem v roce 1969 jako první pokořil tuto hranici australský vytrvalec Derek Clayton, byla to událost. Mnozí dokonce zpochybňovali délku trati. I proto, že tento historický výkon vydržel v čele tabulek dlouhých třináct let.

Jestli Claytonovo jméno neznáte, není asi divu. Nikdy nezískal žádnou velkou medaili. V jeho éře se světové šampionáty ještě nekonaly a dva olympijské pokusy skončily sedmým, resp. třináctým místem. „Nebyly to závody pro mě. Olympiády se konaly uprostřed léta a mně horko vadilo víc než jiným. Jsem vysoký, a proto jsem se víc potil,“ říká s odkazem na výšku 187 centimetrů, která je mezi elitními maratonci  vskutku výjimečná.

Přesto se zapsal do dějin atletiky. A hned dvakrát. Poprvé v roce 1967, kdy jako první pokořil hranici 2:10. Stalo se tak na maratonu v japonské Fukuoce, který byl považován za neoficiální mistrovství světa. Přesný čas: 2:09:36. Ale kolem zdolání magické hranice se nestrhl kdovíjaký humbuk. Maraton byl sice populární disciplínou, ale celosvětové pozornosti se mu dostávalo pouze při olympijských hrách. Američané a atletičtí fanoušci ještě oceňovali výsledky z Bostonu.

Ve srovnání s dráhařskými disciplínami byl pozadu i s metodikou. Skutečně špičkových trenérů bylo málo, závodníci často experimentovali na vlastní pěst. Byl ti i Claytonův případ. Věřil dvěma základním poučkám: v tréninku musíte běhat rychle a daleko.

Podle toho vypadal i jeho trénink. Dával si velké objemy v relativně vysokých rychlostech. Jeho typickým nedělním dopoledním dlouhým během byl maraton za 2:20 až 2:25, odpoledne ještě následovalo šestnáct kilometrů tempem 3:10. Jindy zkoušel běhat intervaly každý den, aby zjistil, jak dlouho tenhle zápřah vydrží. Dvakrát v kariéře zkusil objem přes 300 km týdně, obvykle se jeho kilometráž pohybovala mezi 220 až 280 km. „Vím, že tolik kilometrů uběhne hodně lidí. Ale pomalu. Mě zajímalo, jestli se to dá zvládnout ve velké rychlosti,“ vypráví.

Tenhle přístup ho dovedl i k druhému zápisu do atletické historie. Před 48 roky, přesně 30. května 1969, vyhrál antverpský maraton v čase 2:08:33,6. To už pecka docela byla. Vlastní svěťák překonal o minutu. A navíc tři týdny po tom, co v Ankaře vyhrál v horku za 2:17:26. „Kdybych v Turecku neběžel, věřím, že bych tenkrát byl schopen dát 2:07,“ tvrdil po létech.

Mnozí zpochybňovali délku trati v Belgii. Tím více, jak běžela léta a ani Shorter, Cierpinski, Hill nebo Rodgers nebyli schopni Claytonův výkon pokořit. Bohužel se trasa přeměřit nedala. Nikdo si ji nepamatoval, protože na poslední chvíli se kvůli opravám silnic na několika místech upravovala. Ale výkony ostatních závodníků nenasvědčovaly, že by byla kratší. Běželi zhruba to, na co měli. Pouze Claytonovi všechno sedlo a utrhl se.

Rekordní výkon ho pořádně odrovnal. Dostával se z toho půl roku. Dva dny po závodě byl nepoužitelný – močil krev, vykašlával černé hleny a trpěl průjmem. Nebylo pochyb o tom, že si sáhl na dno svých sil.

Maraton v Antverpách byl jeho posledním velkým závodem. Už se podobnému výkonu nepřiblížil. I proto, že jeho tělo začalo protestovat proti způsobu, jakým ho v tréninku týral. Však absolvoval devět velkých operací: čtyřikrát mu lékaři spravovali achillovku, dvakrát každé koleno a jednou patu.

Zůstaly po něm dva skvělé časy. A spousta nekonvenčních tréninkových cest. Clayton byl na své experimentování pyšný a tvrdil, že vpřed vede jen tvrdá práce, žádné zkratky.

Třeba na to, čemu se dnes říká zdravá výživa, měl jasný názor. Je to nesmysl. Stačí jíst domácí, kvalitní stravu. On sám věřil především bramborům – ostatně byl původem Ir. „Dneska můžete číst hodně článků o tom, že speciální dieta vám vylepší časy na maratonu a speciální jídelníček vás dovede k úspěchu. Ne, musíte především tvrdě pracovat. Teprve až se dostane na maximum svých sil, můžete přemýšlet, jestli by vám nějaká dieta nepomohla ukrojit pár vteřin z výsledného času,“ zněla jedna z jeho pouček.

I jemu vrstevníci vyčítali, že když je elitním sportovcem, neměl by moc pít pivo a víno, jíst smažené hranolky nebo si dopřávat kopce zmrzliny. „Ale můžu. Když týdně běhám přes 250 kilometrů, tak můžu,“ lpěl si na svém.

Jeho nejlepší čas mu dával za pravdu. Vydržel až do roku 1981, kdy ho o pouhých šestnáct vteřin překonal Robert de Castella. V moderní éře maratonu neměl žádný jiný světový rekord tak dlouhého trvání.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru