Daniel Orálek: V Africe mě čeká svátek ultra

z rubriky Rozhovory autor:

Po Evropě, Asii a Americe si ultramaratonec Daniel Orálek naplánoval další závodní zkušenost, tentokrát se v květnu vypraví na africký kontinent. V Jihoafrické republice ho čeká Comrades Marathon, nejstarší ultramaraton na světě, který se běhá od roku 1921. Trať je dlouhá 90 kilometrů a vede z Pietermaritzburgu do Durbanu. „Slibuji si od toho především jedinečný zážitek,“ říká na začátku našeho rozhovoru.

Předloni  jsme se při přípravě Danovy životopisné knížky Můj dlouhý běh pravidelně scházeli a debatovali (nejen) o běhání. Teď jsme si to po delší době zopakovali. I proto, že se mezitím stalo hodně zajímavých věcí. Takže si kromě jiného můžete přečíst, jak Dan letos změnil svůj trénink, jestli ještě věří v návrat ke svým nejlepším výkonům a proč v září pojede na Spartathlon s úplně jinými ambicemi než loni.

Už sis stačil sehnat dostatek informací o tom, co tě v Jižní Africe čeká?
„Jo, trochu jsem si nastudoval historii závodu, ale hlavně jsem čerpal ze zkušeností Sama a Anky Strakových, kteří tam před pár roky běželi tuším jako první Češi, četl jsem jejich články. A vím tedy, že to bude svátek ultra a velký zážitek. Závod u nás není tolik známý jako Spartathlon nebo stále populárnější UMTB, ale ve světě je to pojem. A v Jižní Africe mimořádná sportovní událost. Už jenom tím, že na startu bude 20 tisíc lidí.“

Tam asi jako na Badwateru nebo Spartathlonu nehrozí, že poběžíš sám uprostřed přírody, v komorní atmosféře.
„Kdyby tam měl každý účastník jenom jednoho příbuzného, byl by to už slušný dav lidí u trati. (úsměv) Navíc závod v celodenním vysílání přenáší místní televize, je okolo toho velké haló. Atmosféra je prý úžasná a chci si ji užít.“

S jakými ambicemi půjdeš na start?
„Už se mi párkrát stalo, že když jsem někde startoval poprvé, zaběhl jsem slušně. Třeba to vyjde i teď. Ale je mi jasné, že je tam obrovská konkurence. Za úspěch bych považoval umístění v TOP 20. A kdybych se třeba dostal do desítky, to už by byl super úspěch. Pokud se dostanu na časy 6:30 až 7 hodin, bude to velmi dobrý výsledek. Těch 6:30 by na dvacítku nejlepších mohlo stačit.“

Letos se běží do kopce, nebo z kopce?
„Z kopce. Tedy takzvaně z kopce, protože Sam mě varoval, že to, čemu tam říkají down run, znamená akorát to, že start je ve vyšší nadmořské výšce než cíl. Není to pořád z kopce, naopak se střídá běh nahoru a dolů. Klesání sice převažuje, ale je to těžká, členitá trať. Navíc kvůli tomu, že se začíná nahoře, budou na trati místa, kde ráno bude ještě nula, zatímco v cíli můžu čekat 25 stupňů, což je dost dramatický rozdíl. Budu tomu muset přizpůsobit oblečení. Abych na startu měl vrstvu navíc, kterou potom na trati budu moct odhodit.“

route

Když jsi start na Comrades asi před třemi roky poprvé plánoval, uvažoval jsi o tom, že bys využil hostování v některém místním profesionálním týmu. Zkoušel jsi nakonec něco sehnat?
„Ano. Podíval jsem se, které týmy startují, a napsal jsem na Nedbank Running Club, za nějž běhá třeba Jonas Buud ze Švédska, aktuální mistr světa na 100 kilometrů. Zeptal jsem se jich, jestli by nestáli o jednoho veterána z Evropy, poslal jim svoje výsledky a čekal. Ozvali se prakticky hned, že by zájem měli. Podrobnosti doladíme později, ale z naší komunikace vyplynulo, že minimálně mi zajistí ubytování a dovezou na start, což by bylo příjemné. Vzhledem k počtu lidí, co tam budou, i vzhledem k tomu, že se ocitnu v úplně cizím prostředí. Co bude dál, to se uvidí. Přeci jenom za ně běhají největší domácí hvězdy a je mi jasné, že pro ně nejsem až takové terno. Každopádně jsem za spolupráci rád.“

Comrades je „krátký“ ultra a typově se blíží ke stovce, která ti v posledních letech nevychází úplně podle představ. Vlastně od září 2012 ses výrazně nepřiblížil k sedmi hodinám, pohybuješ se okolo 7:20. Tušíš proč?
„No, úplně nevím. Samozřejmě nejdřív jsem přemýšlel o vlivu věku. Ale proti tomu mluví fakt, že kratší tratě zvládám. Ani jsem dramaticky nezměnil trénink a kilometráž. Pociťuji, že mám problém jenom na maratonu a stovce. Úplně dlouhé ultra tolik neběhám, ale zase tak špatně jsem se při nich necítil. Na půlmaratonech jsem se sice zhoršil, jenže jde o nepatrné zhoršení. Loni jsem dal 1:11, letos na Nový rok taky a věřím, že kdybych měl při závodě optimální podmínky, ještě to dokáži stlačit pod 1:10. Půlmaraton jsem dřív běhal za 1:09, rozdíl je tedy fakt minimální. Ale v maratonu se už tři roky nemůžu dostat pod 2:35, tam je pokles znatelný. Na stovce je to podobné.“

Co přesně tě při závodech trápí?
„Můj problém nastával ve středním pásmu – na maratonu po dvacítce a na stovce někde na hranici 40. a 50. kilometru. Přišla krize a ztrátu na plánovaný čas už jsem nedohnal. I proto jsem letos udělal pár změn v tréninku a věřím, že mi to po může hlavně v pásmu, které je pro mě kritické.“

Co všechno jsi změnil?
„Kladu větší důraz na tempové běhy. Začínal jsem na 3:40, teď se tempo pohybuje kolem 3:30 a ještě půjde trochu níž. V minulých letech převažovaly objemy a kopce, ale letos jsem u obojího ubral, protože mám pocit, že už to nemělo velký efekt. Celkově to asi nebylo špatné a rozhodně mi to neubližovalo, ale velký přínos tam nebyl. Zatímco u tempových běhů, nebo-li tréninků na hranici anaerobního prahu, jak se dřív říkalo, ho vidím. Mám za sebou tréninky, které vypadaly slibně, ale jak na tom opravdu jsem, to se samozřejmě ukáže až teď v březnu a v dubnu.“

Vím, že před rokem sis pohrával s myšlenkou oslovit některého z trenérů, aby se na tvoje běhání podíval jinýma očima a dal mu nový impuls. Proč jsi to nakonec nezrealizoval?
(úsměv) „Důvodem je spíš moje lenost než nějaký kvalifikovaný důvod a přesvědčení, že to nemá význam. Taky jsem samozřejmě přemýšlel, jestli by trenér přinesl nějaký úplně nový nápad. To je důležité hledisko. Něco jsem se za ty roky naučil, a aby mi řekl, ať trénuji to, co jsem trénoval dosud, to by nemělo smysl. Vždyť dělám v podstatě klasiku. To, co asi všichni ostatní. Nenapadlo mě, co inspirativního by mi trenér mohl přinést. Ale je možné, že si to ještě během letoška rozmyslím. Pokud se tedy najde někdo, kdo by mě chtěl. Jsem už hotový závodník a navíc dělám disciplínu, která pro většinu trenérů není zajímavá, nebo s ní nemají zkušenosti.“

Běháš třicet let, máš spoustu zkušeností, a přesto hledáš nové cesty, jak se posunout. Takže trénink jako takový není ani na téhle úrovni daný jednou provždy?
„To určitě ne. V historii moderní atletiky se vyvinuly nějaké postupy, které platí, a každý se jich drží. I když třeba používá v tréninku nějaké modifikace. Ale jinak se jednotlivé vytrvalecké školy nebo tréninkové metody moc neliší. Na trenérovi je nejcennější jiná věc. Umění svého svěřence naladit, musí vědět, co právě teď udělat, aby výkon byl co nejlepší. Takový trenér je neocenitelný. Zjistil jsem, že sám na sobě něco poznám, ale v úplném naladění jasno nemám. Proto musím hledat a zkoušet, co mě posune dál, co bude tím pravým impulsem.“

Co jím může třeba být?
„Důležité je držet se principu, že tělo musíme stále překvapovat. To je efekt, který zaručeně funguje. Když jsem před deseti roky začal v rámci přípravy na ultra navyšovat objemy, tělo dostalo obrovský impuls, který mě posunul ve všech disciplínách, i těch krátkých. A teď přemýšlím, jestli takový impuls pro mě ještě existuje. Cítím totiž, že objemy mě už nikam neposouvají. Udrží mě tam, kde jsem, vlastně mám pocit, že moji výkonnost trochu zhorší, což je asi logické z toho, co víme o fungování těla. Nový impuls mě musí posunout, ale nesmím překročit tu tenkou hranu, kdy tělo ještě funguje a zlepšuji se, a ne se poškozuji. To je strašně těžké. Už proto s trenérem váhám. Jak se s ním domluvit na tom, co chce a co nechce. Jestli by přistoupil na to, že dávno nejsem typ, který je ochoten a schopen běhání obětovat všechno. Pokud by si vymyslel, že mě výkonnostně posune měsíční soustředění ve vysokohorském prostředí, tak to opravdu nepůjde. (úsměv) Už mám zkrátka spoustu věcí nastavených jinak.“

DAO5

Zcela upřímně: myslíš, že jsi ještě schopen zaběhnout stovku pod 7 hodin a vrátit se výkonnostně tam, kde jsi byl před 4-5 roky?
„Loni jsem si myslel, že už na to nemám. Měl jsem trochu depresi z Winschotenu (čas 7:25 na MS), že to nejde, že když se závod láme, narážím na hranice svých fyzických možností. A to je špatný. Ale úvod téhle sezony do mě nalil optimismus. Zdá se, že je to dobré a že by to zase mohlo jít. Tréninkové ukazatele vypadají nadějně. Třeba to vážně půjde. Hodně mi teď napoví mistrovství republiky v Plzni. To je test, který mi řekne, jestli jsem se přes zimu dokázal někam posunout, nebo ne. Každopádně ho budu rozbíhat tradičním způsobem, tedy tempem 4:00. A uvidíme. Nemám co ztratit.“

Tempo 4:00 znamená výsledný čas 6:40. Proč, když je tvým cílem výkon okolo sedmi hodin, rozbíháš závod tak rychle a v druhé půlce bojuješ s poklesem tempa? Proč nezačneš opatrněji, tempem třeba 4:15? Tohle si řekne asi každý, kdo vidí mezičasy z tvých závodů.
„Už jsem si to takhle vyzkoušel, ale ověřil jsem si, že tím ničeho nedosáhnu. Je to pohodlnější cesta, to ano, ale vede ke stejnému výsledku. Představa, že poběžím tempo 4:15 a pak zrychlím, je naprosto nereálná. Tohle funguje u maratonu a kratších distancí, ne na stovce. Ani ti nejlepší borci nedokáží vystupňovat tempo. V ideálním případě ho dokáží udržet, s minimálními výkyvy, jako třeba loni Jonas Buud ve Winschotenu. Klobouk dolů. Ale neexistuje, že bych posledních 20-30 kilometrů přidal a dokázal si zlepšit čas. Pokud chci dosáhnout na dobrý výkon, musím běžet tempem 4:00 a doufat, že ho udržím co nejdéle a že až přijde zpomalení, bude co nejmenší. Opačná varianta neplatí. Navíc pro mě vážně nemá smysl běžet padesátku za 3:35 a celkový čas mít 7:10. Toho dosáhnu i s rychlým začátkem. Sice mě to bude víc bolet, ale mám aspoň šanci, že se dostanu pod 7 hodin. Tímhle stylem jsem zaběhl i svoje nejlepší výkony (6:54). Něco jiného je, kdybych běžel takticky na umístění a reagoval podle soupeře. Ale tohle na stovce není. Každý si řešíme jenom svůj čas. Taktika, jakou znám třeba z půlmaratonu, kdy se držím svého závodníka a snažím se ho porazit, tady neexistuje.“

Letos jsi už popáté přihlášený na Spartathlon. Váhal jsi hodně s další účastí po tom, co tvoje poslední dva pokusy skončily neúspěšně?
„Jo, byl to trochu vnitřní boj. Přemýšlel jsem, jestli do toho znovu jít, nebo ne. Dvakrát jsem vzdal (2013 a 2015), pokaždé sice z jiného důvodu a za jiných okolností, ale ta základní situace se opakovala. Ale nakonec jsem přihlášku odeslal. Chci ještě jednou zažít doběh do cíle ve Spartě, to je velká motivace. Přiznám se, že loni jsem šel na start hodně namotivovaný, chtěl jsem v celkovém pořadí uspět. Pomýšlel jsem na první desítku, možná ještě trochu výš. Letos toužím hlavně doběhnout. Chtěl bych se pokusit rozběhnout začátek co nejrozumněji a „nejpomaleji“, abych to vydržel. A pokud se o něco budu pokoušet, tak až ve druhé půlce závodu. Poletím do Řecka bez super ambicí. Nebudu chtít riskovat, už se nepoženu za nějakým úžasným výsledkem.“

Což ale nemusí znamenat, že doběhneš vzadu.
„To ne. Člověk někdy sám sebe překvapí. Jako při mojí první účasti v roce 2011, kdy jsem předvedl nejlepší výkon. Nečekal jsem od sebe nic velkého, rozběhl jsem to velice opatrně a mělo to svoje pozitivní důsledky, páté místo. Možná jsem se tím namlsal a další rok už jsem běžel v čele. Chvilku jsem měl tenkrát pocit, ano, teď je to ono, teď mám šanci celý Spartathlon vyhrát. Pak se to však zlomilo v něco úplně jiného. I loni ovlivnilo můj výkon to, že jsem se snažil víc, než jsem měl.“

Vážíš si teď, s odstupem pěti let a po dalších zkušenostech, pátého místa ještě víc?
„Určitě. Tenkrát mi to nepřišlo jako něco jedinečného, protože jsem věděl, že jsem mohl být ještě lepší. Doběhl jsem do cíle, byl jsem celkem v pohodě, takže tam byla rezerva. Skončil jsem pátý, o devět minut za čtvrtým, což na 246 kilometrech není nic. Ani odstup za dalšími nebyl nic, co by bylo nepřekonatelné. Tenkrát mi přišlo, že jsem měl na víc, ale teď si pátého místa hodně vážím. Vím dobře, jak je Spartathlon náročný a že všechno musí vyjít. Pak už je to jenom na mojí vůli. Když se vůle zlomí, je to špatné.“

Takže pokud letos doběhneš čtyřicátý, budeš opravdu spokojený?
„Budu. Určitě. Jak už jsem několikrát říkal: každý, kdo ve Spartě doběhne k soše krále Leonidase, má pocit, že je vítěz. A je i tak přivítaný. Tenhle okamžik za to stojí. A mě pořád láká si ho znovu prožít.“

Okolo tvého loňského nedokončení panovala řada nejasností. Co se tam vlastně stalo?
„No, doběhl jsem na checkpoint ještě za světla, asi tak kolem šesté večer. Bylo mi blbě, několikrát jsem předtím zvracel, tak jsem si šel lehnout. Na hodinu, možná hodinu a půl. Když jsem zase vstal, přišlo mi, že už je zima, tak jsem oblékl tričko s dlouhým rukávem a vyběhl. Vyrazil jsem a asi po kilometru, na konci vesnice, mě dojela auto s mým doprovodem. Křičeli na mě, že už nejsem na silnici vidět, a ať si vezmu blikačku, nebo mě nějaké auto sejme. Zároveň jsem zjistil, že mi je znovu horko, tak jsem si sundal tričko, dal jim ho a připevnil si blikačku. A vyrazil jsem. Za pár minut mě znovu dojeli a říkali, že je zastavil rozhodčí, strašně jim nadával, že podání blikačky mimo checkpoint byla nedovolená pomoc, a že jsem diskvalifikovaný. Pak si prý něco zapsal a odešel. Já jsem tedy šel k pořadatelům a podepsal jsem papíry, že končím.“

Byl jsi tedy diskvalifikovaný, nebo jsi oficiálně vzdal sám?
„To už asi nikdy nezjistím. Ve výsledcích jsou jenom ti, kdo doběhli, takže tam nefiguruji. Zpětně si myslím, že jsem diskvalifikovaný nebyl a že jsem vzdal sám. Moje uvažování bylo prudce ovlivněno únavou a vyčerpáním. Kdybych nebyl tak našrot a měl šanci na dobrý výsledek, běžel bych dál. Dokud by rozhodčí přímo mně neřekl, že jsem diskvalifikovaný. Ale v situaci, v jaké jsem byl, jsem to uvítal jako vysvobození. Jinak jsem samozřejmě pravidla porušil, bez pochyby. Otázka je, jak zásadní jejich porušení bylo. Vím, že jiní závodníci tohle běžně dělají. Stane se. Někdo něco potřebuje, tak mu to doprovod dá nebo hodí.“

DAN

Ve chvíli, kdy jsi na 112. kilometru odstoupil, už jsi byl ve výsledcích poměrně vzadu a v těžké krizi. Čím to bylo? Rozběhl jsi Spartathlon příliš rychle?
„Nemyslím si, že tempo, která jsem zvolil, by bylo rychlé. Radek (Brunner) se na začátku hnal rychleji. Brzdil jsem se, a to bylo v pořádku. Problém byl v tom, že jsem nedokázal rozumově vyhodnotit podmínky. Nebylo až takové vedro, to v roce 2012 bylo teplo daleko větší, ale vůbec jsem neodhadl vlhkost. Nedocvaklo mi, co způsobí a jaké problémy mi může nadělat. Pocit z tempa byl dobrý, držel jsem se okolo desátého místa a netlačil jsem na pilu. Nebral jsem však v potaz signály těla. Říkal jsem si, že se nic neděje, a ono se dělo. Přitom signály byly jasné – potil jsem se, byl jsem mokrý, a i když jsem si na každé občerstvovčce bral led, tělo se přehřívalo. Poučení je, že musím víc dát na odezvy těla. V tom se člověk neustále učí. Je to dlouhodobá záležitost a nevěřím, že ji někdo zvládá bezchybně.“

Taky máš zkušenost, že jsme schopni dokonale zanalyzovat tréninky a výkony jiných a přesně víme, co dělají špatně, ale u sebe chyby nevidíme?
(úsměv) „Jo, asi to tak funguje. To je logické. Problém u nás samotných je, že nejdůležitější není signály těla vnímat, to umí každý. Každý pozná, kdy je mu dobře a kdy ne. Mnohem důležitější je umět tyhle signály správně interpretovat. Poznat, kdy je všechno špatně a kdy si naopak můžu říct, že do toho ještě jdu. To byl problém mých prvních ultra. Dostal jsem se do situací, kdy mi bylo zle, a nevěděl jsem, co s tím. Jednou jsem na čtyřiadvacetihodinovce v Brně odstoupil, i když jsem měl zaděláno na dobrý nebo dokonce velmi dobrý výkon. Pocítil jsem krizi, řekl jsem si, že už to půjde jenom z kopce, a zabalil to. Dneska vím, že to bylo zbytečné a že jsem měl pokračovat. Hlava mě ale nepustila. Nedokázal jsem si ještě situaci interpretovat tak, že tenhle stav je v podstatě norma. Že do podobných situacích se budu dostávat asi pokaždé. Vlastně mi nic nebylo, viděno s odstupem deseti let a po všech dalších zkušenostech. Až později jsem se naučil, že s takovými krizemi se dá žít a fungovat. Chvíli to ovšem trvalo.“

Před dvěma roky jsme vydali knížku o tvé běžecké cestě, která se už dočkala šestého dotisku. Byla nějaká reakce na ni, která tě překvapila nebo která byla pro tebe mimořádně důležitá?
„Mě především velmi mile překvapil mimořádně kladný ohlas. Negativních názorů bylo tak málo, a když už se objevily, týkaly se marginálií. Jsem, rád, že knížku s nadšením přijímají všechny skupiny běžců. Ti, kdo běhali před rokem 1989, mi říkali že se v tom vidí, že zažívali to samé. Další přiznávali, že před jejím přečtením vůbec netušili, co všechno ultramaraton obnáší. Nedávno mi třeba Karel Matzner, což je velká postava veteránské atletiky a člověk, který je v 86 letech stále ve skvělé kondici, psal, že obdivuje, co dělám, a že vůbec netušil, kolik toho musím ultramaratonu dávat. Běžci, kteří do ultra vidí a dělají ho, zase ocenili, že tam jenom neplácám, i to je příjemné. A zajímavé jsou taky reakce ´normálních´ lidí, obyčejných běžců. Baví je ten příběh a objevují nový svět. Přijde jim, že by ultra mohlo pro ně být zajímavé, a snad jsem jim tedy dodal trochu kuráže.“

No, a taky jsi teď slavný. I mezi policejním sborem, jak jsem slyšel.
(smích) „Jo, to bezesporu. Stalo se mi to nedávno, že jsem byl trénovat, asi patnáct kilometrů, prostě obyčejný nedělní výklus. Najednou mě předjelo policejní auto, zastavilo a vyšel z něj policista. Přemýšlel jsem chvíli, co se děje. A on na mě, že mi fandí a jestli bych se s ním nemohl vyfotit. To mě opravdu dostalo. To byl asi vrchol mojí popularity.“


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

1 Comment

  1. Dane, nechci ti brát iluze, ten závod bude určitě obrovský zážitek, jako byl i pro nás. Ale čas 6:30 ti rozhodně nebude stačit na 20. místo. V 2014, když se běželo dolů, by ten čas stačil na 76. místo v mužích a byly by před tebou tři ženy.
    Gold medal za TOP10 je podle mě nereálná, ale kdyby ti to sedlo a vybojoval si Wally Hayward medal (pod 6:00) tak by to byla bomba.
    Moc se těším na tvé vyprávění ze závodu. Zase mi to připomene jeden z mých nejkrásnějších běžeckých zážitků. Sam

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru