Comrades. Úžasný závod a zážitek na celý život

z rubriky Závody autor:

V závěrečné kapitole své knihy Můj dlouhý běh Daniel Orálek píše: „Mým snem číslo jedna pro nejbližší období je ale Comrades Marathon v jižní Africe.“ Po dvou letech si ho splnil. Přečtěte si v reportáži, jak se mu na nejstarším a nejmasovějším ultramaratonu světa vedlo i líbilo.

Jsou ultramaratony, které mají tradici. Jsou ultramaratony, které mají atmosféru. No, a potom je tady Comrades, ultramaraton, který má v rodném listu rok 1921, kdy ho Vic Clapham založil na počest kamarádů z první světové války a jejich dlouhých pochodů. Od doby, kdy v prvním ročníku startovalo 34 běžců, se hodně, opravdu hodně změnilo. Ať co se týče počtu běžců nebo zbarvení jejich kůže.

Co se nemění, je start a cíl. A také princip, že jeden rok se startuje v Pietermaritzburgu a cíl je v Durbanu, to když se běží „Down“, a naopak, když se běží „Up“. Závod se v Jihoafrické republice těší takové popularitě, jakou nemá jinde žádná běžecká akce. Aspoň nevím o závodě, který trvá dvanáct hodin od startu do závěrečného limitu a celý jeho průběh jde přímým přenosem v televizi.

Letos se běželo „Down“ a start byl tedy v Pietermaritzburgu u radnice. Většina velkých závodů začíná přihlášením, a na Comrades tak musíte učinit v termínu od září do posledního listopadu. Ovšem přihlásit se nestačí, musíte splnit limit a podle něj budete zařazeni do startovní vlny. Pro představu, limity na maraton a 100 km jsou následující: pro nejslabší skupinu H 5:00 a 13:30 a pro skupinu A maraton pod 3 hodiny nebo 100 km pod 8:15. Ceny startovného se značně liší podle toho, zda jste z JAR, z afrického kontinentu, nebo naprostý cizinec. Pohybuje se od 420 do 2400 randů, tedy cca od 680 do 3900 korun.

route

Abych se dostal do lepší pozice na startu velkého davu běžců, oslovil jsem jeden z top týmů, Nedbank Running Club. Sice tam neskákali radostí, že za ně poběží někdo z Česka, ale zajistili mi ubytování před startem, odvoz na závod a startovní pozici mezi elitními atlety.

Tým bydlel společně v jednom hotelu, kde jsem také od manažera nafasoval dres a oblečení. Vzhledem k tomu, že start závodu je v 5.30 ráno, byla snídaně už ve 2 hodiny. Překvapivě personál restaurace nachystal kompletní menu a další překvapení bylo, že hodně běžců top výkonnosti si klidně dávalo vajíčka a slaninu. To já dal přednost kaši a kávě. Potom, co jsme byli upozorněni, že odjezd je přesně ve 3 hodiny, jsme čekali asi 35 minut, než se dostavilo pět dodávek, které nahrazují taxi, a konečně jsme vyrazili směr Pietermaritzburg. Až na drobnosti typu, že řidič jednou bloudil a jel, jako by auto ukradl, i po silnicích, které jsou stavěny pouze pro mírnou jízdu na nákup a tudíž mají docela vysoké retardéry, jsme nakonec ve 4.45 byli před radnicí, asi 100 metrů od startu.

Další podstatnou výhodou elitních závodníků je, že nemusí v ranním chladnu čekat na start venku spolu s dalšími tisíci běžců, ale jsou pěkně v teple hale radnice a patnáct minut před startem je odvedou ke startovní čáře. Radniční hala byla vyklizena, běžci se v ní rozklusávali a v klidu mohli využít místních toalet.

TRAT

Přesně v 5.15 nás vyvedli ven a postavili jsme se na startovní čáru. Atmosféra a ohromné množství běžců za zády mi docela začaly zvyšovat tep. Asi sedm minut před startem začala hrát jihoafrická hymna, ke které se většina běžců připojila vlastním zpěvem. Hned poté začala píseň Shosholoza, kterou už zpívají úplně všichni místní, a nakonec Chariots of Fire od Vangelise. Závodníci i diváci, kteří byli za plotem v hustých řadách kolem startu, se dostávali do varu. Potom bylo krátké ticho a dvakrát se z reproduktoru ozvalo zakokrhání kohouta. Následoval výstřel a přírodní pohroma v podobě asi 17 tisíc běžců, srovnatelná s pravidelným tahem buvolů za vodou, vyrazila směrem na východ.

Hned po startu se přese mě začal hrnout dav běžců. Jenom jsem stihl zahlídnout, že běžec kousek vedle neudržel rovnováhu a šel k zemi, aby na něj okamžitě několik rozběhnutých šláplo. Ve zprávách nic o ušlapaném závodníkovi nebylo, tak asi nakonec vstal. Snažil jsem se odolat všudypřítomnému nadšení a výsledkem byl první kilometr za 3:34. Znovu jsem zatáhl za brzdu a další kilometr už byl za 4 minuty.

Po asi čtyřech kilometrech jsem odhodil dlouhý rukáv, protože mi bylo dost teplo. To ovšem byla chyba, protože na devátém kilometru jsme seběhli do údolí, kde se teplota pohybovala blízko nule. Krutá zima vydržela asi tři kilometry, než jsme začali opět stoupat. O kousek dál se začalo rozednívat a slunce se objevilo těsně po sedmé hodině. Všechno bylo veselejší. Až na ten detail, že svítilo přímo do očí. Logicky, když jsme běželi na východ. Také jsem se začal zajímat o občerstvovací stanici.

Takové, jaké jsou na Comrades, jsem jinde nezažil. Na trati je 46 stanic, což vychází jedna na dva kilometry. Geniální je systém občerstvení pomocí zatavených igelitových pytlíků, ve kterých je voda, ionťák nebo energetický nápoj. Všechny mají v bednách s ledem a desítky dobrovolníků je nabízejí běžcům. Potom stačí sáček chytit do ruky ukousnout růžek a použít na pití nebo i ochlazení. Naprosto perfektní. Běžec si může sáček klidně kilometr držet v ruce a potom ho použít. Neexistuje situace jako při pití z kelímku, že byste se napůl utopili, nebo naopak měli ionťák až v trenkách. Také jste si mohli dát colu, ovoce, gel nebo různé keksy.

Zhruba každých deset kilometrů byli navíc Medical Point, kde vám zalepili puchýře, nabídli vazelínu na odřeniny, sprejovali a masírovali svaly postižené křečemi. Neuvěřitelný servis. Jako všichni z týmu Nedbank jsem si mohl dát vlastní občerstvení na osm vybraných stanic asi po deseti kilometrech, první byla na dvacátém kilometru. Renata využila možnosti a přidala se k týmu občerstvovačů. To také byla moje jistota, že se setkám se svým gelem.

Nedbank měl týmy občerstvovačů v počtech 4-7 osob, ale úplně to nezvládali. Takže svoji láhev jsem na prvním občerstvení ani neviděl, na druhém jsem viděl Renatu, která předala láhev i gel, na třetím jsem našel jen gel v bedně, na čtvrtém jsem dostal láhev a dál už jsem nic nechtěl. Naštěstí jsem měl dva gely u sebe a bohužel na 40. kilometru jsem ztratil chuť do jídla a vůbec nevím proč. Nicméně systém sáčků se studenou vodou perfektně fungoval a čím bylo tepleji, tím častěji se dal sehnat i led na ochlazení. Místní specialitou jsou potom pečené brambory ve šlupce, rozpůlené a posolené, které zhruba od mety maratonu nabízejí už na všech stanicích.

Jak jsem si tak postupně ukrajoval kilometry, byl jsem překvapen, jaké množství lidí jsem předbíhal a kolik jich neustále předbíhalo mě. Něco takového neznám ani na maratonu v Praze se štafetami, kde se to po patnácti kilometrech uklidní, potom už běžím maximálně ve dvojici a potkávám někoho jen výjimečně. Tady mě běžně míjeli závodníci, kteří měli jako já na tričku napsanou malou 40, což znamená věkovou kategorii. Občas to byli i běžci s číslem 50…

Někde za maratonem jsem se dostal do skupinky, která běžela kolem vedoucí ženy. Už před tím jsem věděl, že je kousek za mnou, ale teprve doprovodné auto a zájem kamer mě definitivně ujistily. Držel jsem se někde blízko ještě asi deset kilometrů a potom mi začala rychle docházet energie. Předběhlo mě ještě několik žen a najednou vidím běžkyni s číslem 50. To už začínalo být na pováženou, přestože se mi nezdálo, že běžím až tak úplně pomalu.

Nakonec jsme se navzájem předběhli asi čtyřikrát, protože ji brali hodně křeče. Zpětně jsem se dozvěděl, že to byla Colleen De Reucková, která byla na olympiádě, vyhrála maraton v Berlíně a dodnes drží rekord Jižní Afriky na maraton s časem 2:26:35, což je o 23 vteřin lepší mého. Ještě jednu věc jsme měli společnou: oba jsme běželi Comrades poprvé, ovšem ona sedmým místem získala zlatou medaili.

To, co dělá Comrades jednou z největších běžeckých událostí, jsou diváci. Povzbuzovali už po startu v hluboké tmě při běhu přes Pietermaritzburg a neustále jich přibývalo. Pokud jsme běželi obydlenými místy, stáli i hustě kolem trati. Každý kdo běžel, toho neustále doprovázeli větami typu: Well done! Keep it on! Come on! A někdy taky: Good job! Černošky kolem trati si ukazovaly na mě, jako na bílého exota s dlouhými vlasy, a pokřikovaly cosi v místním jazyce.

Největší zážitek bylo běžet kolem místních škol. Nejen žáci v uniformách povzbuzovali, ale hráli tam školní kapely, pochodovaly obrovské loutky, vlály vlajky a vůbec všichni se snažili být lepší než ostatní školy okolo trati. Spousta Jihoafričanů pro tento den vytáhne grily a pořádá celodenní piknik (v místní řeči brail) u silnice, aby mohli mít závod z první ruky. Což by nemuseli, protože v celostátní televizi běží dvanáctihodinový přenos, který je prostříháván historickými údaji, rozhovory a vůbec čímkoliv, co může fanouška zajímat.

Popularita Comrades je zde nesmírná. Když se kdekoliv přiznáte, že jste běželi, tak se vám dostane gratulace, poplácání a slov uznání. Pokud budete chodit v účastnickém triku a ještě u toho budete mírně kulhat, tak jste dobrovolně stali terčem pro desítky úplně neznámých lidí, kteří mají potřebu se vás zeptat a případně pochválit.

Čím blíže Durbanu, tím jsme se víc a na delší úseky ocitali na dálnici, která byla pro tento účel úplně uzavřena. Diváci si našli cestu i sem, povzbuzovali na krajnici a z také mostů. Horko v těchto úsecích, které byly úplně otevřené, začalo být značně nepříjemné a sáčky s vodou jsem bral po dvou, jak je ostatně občerstvovači nabízeli. Finální odbočka z dálnice a do cíle zbývaly asi čtyři kilometry mezi obchodními středisky, mrakodrapy a kousek i něčím, co možná byla chudinská čtvrť.

Vzhledem k blížící se stáji jsem v souladu s teorií, že už se těším na maštal, zrychlil. Tím jsem stihl předběhnout ještě pár běžců a naposledy říci „Come on!“ Coleen, která opět bojovala s křečemi.

Doběh na kriketový stadion už mi šel úžasně snadno a za chvíli už se mi na krku houpala vytoužená stříbrná medaile s nápisem Comrades 2016 za čas 6:49:07 a celkové 169. místo. V kategorii to potom byla 49. pozice. Kvalita běžců byla obrovská, což se dá doložit i umístěním poslední dvou mistrů světa na 100 kilometrů: Max King doběhl jako první Neafričan na 8. místě (19 minut za vítězem) a Jonas Buud až na 22. místě (39 minut za vítězem).

cil

Potom jsem se odploužil do klubového stanu Nedbank, kde už jsem si užíval ležení a občerstvení. Nakonec nás odvezli, přes davy proudící na stadion, do našeho hotelu.

V 16.30 jsme vzali auto a vrátili se na stadion, abychom viděli závěr závodu a zároveň odvezli další české běžce Milana Daňka s Alenou Žákovskou zpět na jejich ubytování. Na stadionu jsem opět musel ocenit perfektní organizaci. Tisíce dobíhajících, dav diváků a pomocníků, kteří přišli pro své běžce, obrovská obrazovka s přenosem, stany pro jednotlivé kluby, stan pro zahraniční účastníky, masáže, lékařské ošetření, občerstvení – a všechno bezvadně fungovalo.

Chvilku jsem dělal fotky všeho kolem sebe a potom jsme vylezli na tribunu s výhledem na cíl. Tady byl zrovna možná největší nával, protože se blížil závěrečný limit. Závodníci, kteří běží na hraně limitu, a na Comrades jich je opravdu dost, si musí hlídat cut-off pointy, které jsou na kilometrovnících 16, 31, 45, 58, 70 a 82. Celkový limit je stanoven na 12 hodin a pořadatelé jsou nemilosrdní. Deset minut před limitem jsem stihl vyfotit Milana, jak v naprosté euforii dokončuje závod, a o chvilku později už začalo odpočítávání posledních vteřin závodu. Jakmile se čísla zastavila na čase 12:00:00, pořadatelé uzavřeli cílovou bránu a zbytek běžců, kteří už byli na stadionu, musel projít mimo cíl bez medaile a často s hlavou svěšenou. Další příležitost budou mít až za rok.

stadion

Comrades je jenom jeden. Pro mě a myslím, že pro každého, kdo tam běžel, je to zážitek na celý život. A pokud bych chtěl srovnávat nesrovnatelné, například Comrades s PIM, tak je třeba říct, že v Praze se mají opravdu hodně co učit. Bez ohledu na počet závodníků a délku trati.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Štítky:

1 Comment

  1. Jsem moc rád, že sis z Comrades odnesl podobně nesmrtelné zážitky jako já s Ankou. Je to určitě to nej, co jsem na silnici zažil. A pokud bych se snad chtěl ještě někdy na ni vrátit, tak jen kvůli Comrades.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru