Co vlastně známky IAAF říkají o kvalitě závodu?

z rubriky Závody autor:

Pět zlatých a dvě stříbrné známky IAAF získaly pro tuto sezonu závody série RunCzech, což ji podle organizátorů řadí na „první místo v pořádání vytrvalostních běhů na světě“. Znamená to snad, že v Německu, USA nebo Velké Británii neumějí běžecké závody organizovat tak precizně? Asi tušíte, že nikoli. A pokud jste se zúčastnili nějakého většího běhu v cizině, zřejmě nebudete mít pocit, že vám pořadatelé RunCzech servírují něco mimořádného a neopakovatelného.

Pojďme se tedy podívat, co vlastně ony známky IAAF znamenají. Mluví a píše se o nich hodně a často, nejen před blížícím se půlmaratonem v Ústí nad Labem, ale asi jen málokdo přesně ví, co se za splněnými kritérii skrývá. Média si obvykle vystačí frází o „visačce nejvyšší kvality“, jenže to je pro vykreslení podrobnějšího obrázku málo.

Podmínek, jež musí závod pro získání některé ze tří známek IAAF splnit, je celkem dost. Zaplní několik listů A4. Mě bude samozřejmě nejvíc zajímat, které z nich a jak jsou důležité pro obyčejného běžce. Pro toho, kdo si ve volném čase trénuje, pak si koupí startovné a v den D se vydá na trať.

Typ závodu

Známky IAAF se rozdávají pouze silničním závodům a z nich jenom těm, které se běží na tradičních distancích, kde se uznávají oficiální světové rekordy (10 km, 20 km, půlmaraton, 25 km, 30 km, 35 km, maraton, 100 km). Z příslušnosti k deklarované pořadatelské smetánce jsou tedy předem vyřazeny traily, krosy či akce s nestandardní kilometráží (s výjimkou blíže nespecifikovaných „klasických“ závodů). Udělení známky není ovlivněno ani počtem startujících nebo diváků (zlatý label má např. maraton ve Fukuoce, který je jen pro japonské běžce s osobákem pod 2:40 a pár pozvaných cizinců), natož něčím tak nezměřitelným, jako je atmosféra či atraktivita trati.

Elita

Aby měl závod naději získat známku IAAF, musí mít v prvé řadě velmi kvalitní pole elitních běžců. Například pro zlatou známku v maratonu to znamená, že minimálně pět mužů musí mít za předchozí tři roky zaběhnutý čas pod 2:10 a minimálně pět žen pod 2:28, navíc musejí pocházet z minimálně pěti různých států. Případně musejí v životopise mít umístění v TOP 20 na mistrovství světa nebo olympijských hrách. Nikdo z nich nesmí být při udělování prize money diskriminován pro národnost nebo pohlaví; tedy jsou stejné odměny pro muže i ženy, finanční prémie typu „nejlepší Čech“ nesmí být vyšší než odměny za umístění v čele závodu. Další pravidla řeší počet a kvalitu dopingových kontrol, termíny vyplácení prize money, velikost reklamních log na dresu a podobně.

Ale ruku na srdce: když jste právě na trati, asi vás bude pramálo zajímat, jestli si to o první místo vedle Keňanů a Etiopanů rozdávají i Tanzánci či Katařané a kolik za to dostanou. Stejně tak je vám zřejmě jedno, kdo z nich má jaký osobní rekord. Nic z tohoto bloku podmínek a pravidel vám dojem ze závodu nezkazí ani nevylepší.

Trať

Závody se známkou musejí dodržovat atletická pravidla IAAF (byť z praktických důvodů nejsou důsledně vyžadovaná po celém startovním poli, viz zákaz přijímání občerstvení mimo oficiálních stanic nebo nutnost mít stále viditelné číslo) a trať musí být pravidelně přeměřována certifikovanou osobou. Celý závod probíhá za vyloučení dopravy, pro oblast startu a cíle to platí do okamžiku, než je opustí poslední závodník. Na každé křižovatce musí stát pořadatel nebo policista. Počet občerstvovacích a osvěžovacích stanic je dán pravidly IAAF (tedy každého 2,5 km) a jsou pro běžce zadarmo (vážně je to v pokynech). V prostoru cíle musí být u „zlatých“ závodů nainstalována obří televizní obrazovka.

Je tedy zřejmé, že s výjimkou posledního pravidla jde o standard obvyklý u většiny velkých městských běhů.

Vodiči

Ano, vodiči jsou komfortem, který je na závodech IAAF povinný a na většině jiných akcí ve výrazné menšině. I oni se musejí chovat podle pravidel: musí být označeni, nesmí být více než tři u jednoho času, nesmí běžcům nést občerstvení apod.

Výsledky a TV

Měření časů musí být zajištěno elektronicky a výsledky s mezičasy jsou k dispozici on-line na webu, navíc s oddělenými informacemi o gun time a chip time. Před nejlepšími muži i ženami musí jet auto s viditelným displejem ukazujícím čas od startu.  Takže: čipy už má dnes každá větší akce, ale všechno ostatní je na jiných závodech spíše výjimka.

Podmínkou k udělení zlaté a stříbrné známky IAAF je i televizní přenos – u maratonu trvající minimálně dvě hodiny, u půlmaratonu hodinu atd. Musí ho vysílat domácí TV, nebo být šiřitelný po internetu a satelitu. Hezké, ale ani tohle vás jako startujícího nemusí příliš zajímat, nebude to věc, podle níž se budete rozhodovat, zda se na závod přihlásit, nebo ne.


Těch paragrafů je v podmínkách víc, ale už se bezprostředně netýkají závodu. Řeší se v nich, kolik musí být uspořádáno tiskových konferencí a odebráno vzorků moči, jak má přesně vypadat centrum pro novináře, kde v cílové rovince musí být umístěno logo IAAF, co všechno má pořadatel zaplatit funkcionářům, kteří přijedou na inspekci, a do kdy se musí centrále zaslat report o průběhu závodu.

Sečteno a podtrženo: známky IAAF velmi málo vypovídají o pořadatelském komfortu pro obyčejné běžce. Dokazují pouze to, že se na akci sešla špičková konkurence a je o ni náležitě postaráno. Jiné vyžadované věci (čipy, certifikovanou trasu, pravidelné občerstvovačky, trať bez aut, dodržování atletických pravidel) najdete i na řadě jiných závodů.

Slova o „prvním místě v pořádání vytrvalostních běhů na světě“ jsou tedy pouze reklamním sloganem RunCzech. Který asi rádi slyší sponzoři a se kterým se snadněji zdůvodňuje zvyšování startovného. Jako hobík najdete srovnatelné či lepší podmínky na řadě akcí, které se buď nekonají na silnici, nebo nemají ambice usilovat o známky IAAF, protože se pořadatelům z různých důvodů nechce investovat do elitních Afričanů, televizních přenosů, organizace tří tiskových konferencí, testů na EPO či obří obrazovky v cílové rovince.

Možná by nebylo špatné mít i známky, o kterých by rozhodovali samotní účastníci závodů a hodnotili by i takové věci, jako jsou poměr cena/výkon, snadnost registrace, vstřícnost pořadatelů, atraktivita trati, vybavení občerstvovaček, kvalita zázemí nebo atmosféra.

Jak moc by se seznamy držitelů známek lišily?

Štítky:

3 Comments

  1. Dobrý článek, v zásadě souhlasím. Stejně ale mám pro většinu závodů série RunCzech slabost. Už jen to, že závod vysílá TV je super, protože vědomí toho, že mě někteří přátelé podporují aspoň takto na dálku (když už nemohli na start…) je dobře motivační.

  2. No, nevím, nevím. Co se týče letošního přenosu z půlmaratonu v Praze (2016), tak možnost vidět naše nejlepší běžce, nedej bože někoho ze známých, byla minimální. V podstatě to byl závod (dle přenosu) afrických běžců v Praze!!

  3. …..temto běžcům lezeme do ZADKU…, dáváme jim peníze předem.., a děláme z těchto závodů “ kašpárkové DIVADLO „…, vyděl jsem po dlouhé době Jana Rýdla, který sem cizince / za ůplatu / začal zvát, prý abychom měli konkurenci, zatímco jeho závod v Nasavrkách skončil, stál na tribuně pořadatelů v Pardubicích v bundě s cizími nápisy / mimochodem MCˇR / s velice veselým ůsměvem… / za kolik asi / Honzo…???

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru