Cierpinski, dvě zlaté medaile a jedna šmouha

z rubriky Příběhy autor:

Sedmadvacetkrát se od roku 1896 běžel olympijský (mužský) maraton a pětadvacet běžců se může pyšnit tím, že získali zlatou medaili. Že ten počet nesedí? Však dva maratonci se radovali dvakrát. Slavný Abebe Bikila (1960 a 1964) – a dnes už trochu opomíjený Waldemar Cierpinski (1976 a 1980). Nikdo jiný nedokázal svůj úspěch obhájit. Bikila zkoušel ještě třetí pokus (1968), Cierpinski tuhle možnost v roce 1984 nedostal.

Cierpinského rodiče pocházejí ze Slezska a na začátku roku 1945 odsud utekli do východní části Německa. Když se rozdělovala znárodněná půda, dostali svůj díl a začali se živit jako sedláci. Waldemar, druhorozený syn v devítičlenné rodině, měl na poli a v okolí práce víc než dost. Tím spíše, že otec se kvůli nemocným kolenům prakticky o hospodářství starat nemohl. „Dodalo mi to sílu a vytrvalost,“ pochvaloval si později.

Rodina bydlela ve vesnici Jesar v dnešní spolkové zemi Sasko-Anhaltsko a když sedmiletý Waldemar začal chodit do základní školy v Nienburgu, vzdáleném tři kilometry, cesty pomalým linkovým autobusem ho nudily. Raději ušetřil třicet feniků za lístek a s autobusem závodil. „Později jsem se dozvěděl, že podobně to kdysi dělal Paavo Nurmi. Jen s tím rozdílem, že závodil s vlakem,“ vyprávěl.

Cierpinski s potěšením zjistil, že díky práci na statku i běžeckým cestám do školy sílí a při sportování patří k těm lepším z dětské party. Nejprve začal s gymnastikou, pak se dal na sportovní rybaření, vyzkoušel i box, aby skončil u atletiky. Samozřejmě u běžeckých disciplín. Když mu bylo patnáct let, kvalifikoval se na dorostenecké halové mistrovství NDR – a překvapivě získal stříbro v závodě na 3000 m. Vzápětí zaběhl ve své kategorii nejlepší republikový čas na 7,5 kilometru a dostal pozvánku do týmu SC Chemie Halle (ten název není vtip), kde začal chodit do sportovní třídy.

Trenéři usoudili, že Cierpinski má talent především ve steeplu, proto běhal tuto trať postupně od 1500 až do 3000 metrů. V devatenácti už byl členem reprezentace dospělých a nejlepším v zemi ve své disciplíně. Byla ovšem z těch, kde východoněmečtí atleti nepatřili ke světové špičce. I proto mu v roce 1972 utekl limit pro olympijské hry v Mnichově o 2,2 sekundy. Nenominoval se ani na ME o dva roky později.

Začátky v Košicích

Po skončení dráhařské sezony 1974 se rozhodl, že si vyzkouší maraton. Dlouhé tréninkové běhy mu celkem šly a hlavně ho inspiroval magdeburský kolega Eckard Lesse, který z ME přivezl stříbrnou medaili. První maratonskou v historii východoněmecké atletiky.

Napůl inkognito a bez velkých ambicí odjel 6. října 1974 do Košic. Nikdo si málo známého steeplaře z NDR příliš nevšímal – a on si v dešti, zimě a větru doběhl pro třetí místo. Čas 2:20:28, devatenáct vteřin za vítězem. Maratonská výzva i atmosféra okolo trati ho nadchly. Samozřejmě i pocit, že v téhle disciplíně má větší šanci prosadit se na světovém fóru. Byť domů neodjížděl jako hýčkaný budoucí šampion. V nočním rychlíku z Košic už totiž nesehnal místo na spaní, tak si ustlal v uličce.

Přestup k maratonu dokonal další rok, kdy si v Košicích sice o čtyři příčky pohoršil, ale při lepším počasí z toho byl čas 2:17:30. Na jaře 1976 stáhl osobní rekord na 2:12:21 a zajistil si nominaci na olympijský závod v Montrealu.

Odlétal tam jako pětka sezonních tabulek, ale nikdo ho k favoritům neřadil. Na startu stáli borci, kteří doma měli olympijské medaile a tituly z Bostonu, Fukuoky, New Yorku či mistrovství Evropy. Zatímco Cierpinského největším úspěchem bylo prvenství na maratonu v Karl-Marx-Stadtu.

Východoněmecký atlet vzal olympijskou přípravu velmi vážně. Do Kanady přiletěl už tři týdny předem, aby mohl trénovat v místních podmínkách a snadněji aklimatizoval. Dokonce do závodu odmítl nastoupit v tradičním modrém reprezentačním tričku, protože měl strach ze sluníčka, a raději si vzal bílé tílko – i tím ve startovním poli vyčníval.

Ale byly to zbytečné obavy. V Montrealu sice v den závodu bylo teplo, jenže pršelo. Tempo dlouho diktoval Frank Shorter, olympijský vítěz z Mnichova, a postupně odpadávali všichni jeho soupeři. Až na Cierpinského. Ten na 33. kilometru, v mírném stoupání, nasadil k trháku a Američan nedokázal zareagovat. Do cíle, kam vběhl na prvním místě, si přinesl náskok 50 vteřin a zároveň časem 2:09:55 překonal Bikilův olympijský rekord z Tokia 1964 i svůj osobní rekord, ten téměř o 2,5 minuty. Byla to senzace.

NDR 70. let příliš nepěstovala kult sportovních hvězd, ale Cierpinski byl výjimkou. Pošťačka se prohýbala pod taškami plnými dopisů, byl zván na besedy i do televizních pořadů. Zajímavá nabídka přišla v prosinci od Freda Lebowa, šéfa Newyorského maratonu. Slíbil Cierpinskému zajímavou částku v dolarech, pokud se v roce 1977 zúčastní závodu. Odmítl však se slovy, že jemu na penězích nezáleží a že je spokojený s nájemním bytem v Halle a s trabantem v garáži. Aspoň takhle to líčí v knize Meilenweit bis Marathon z konce 80. let.

Místo toho Cierpinski zvolil Košice, ale ani tentokrát nevyhrál. V roce 1977 doběhl třetí (2:16:00). V Československu startoval rád, běžel tady sedm maratonů – pět v Košicích a dva v Praze. Vyhrál však jediný, na jaře 1978 v hlavním městě (2:14:51). Tehdy se maraton konal na trati Praha-Lidice-Praha a start i cíl měl na Strahově. Bral ho především jako generálku na zářijové ME, kdy se běželo na stejné trati. Byl o 2,5 minuty lepší, ale závod pro něj skončil zklamáním, když bral čtvrté místo.

Druhá zlatá medaile

Všechno si vynahradil za další dva roky na olympijských hrách v Moskvě. V závodě, který byl poznamenám politickým bojkotem a zejména neúčastí amerických a japonských běžců (nestartovali ani Keňané, ale ti tehdy v maratonu znamenali pramálo), vyhrál za 2:11:03. Druhý doběhl s odstupem 17 vteřin Nijboer z Nizozemska. Ve východní části Německa patřila tahle zlatá medaile k nejcennějším. Podobně jako se u nás stal legendárním naganský pokřik „Přepište dějiny“, vstoupila do východoněmecké sportovní mytologie nadšená slova komentátora z cílové rovinky: „Milí čerství nebo nastávající otcové, seberte odvahu! A pojmenujte syna, který se vám dnes narodí, klidně Waldemar. Protože Waldemar je tady!“

Cierpinski chtěl na svoje úspěchy navázat i v Los Angeles. Z legrace říkal, že má tři syny a každý si zaslouží svoji zlatou medaili. Ale když se NDR přidala k bojkotu olympijských her 1984, ukončil kariéru. V 34 letech. Těžko říct, jestli by měl šanci. V únoru v Tokiu doběhl až osmý (2:12:00), ale o rok dříve získal ještě bronz na historicky prvním mistrovství světa ve svém třetím nejlepším čase 2:10:37.

Úplně oficiálně se rozloučil se sportovní dráhou až 7. října 1985. Jedenáct let po své maratonské premiéře se vrátil do Košic a v závodě, který stejně jako poprvé běžel bez velkých ambicí a spíše pro radost, skončil pátý. První místo mu na východě Československa bylo upřeno. Bronzovou pozici z debutu v roku 1974 už nevylepšil. Snad mohl mít šanci v roce 1980, dva měsíce po olympijském triumfu v Moskvě, ale v prosinci ho čekala prestižní Fukuoka, tehdy jakési neoficiální mistrovství světa, tak se s pořadateli domluvil, že doběhne jenom na obrátku v Seni a odstoupí.

Celkem Cierpinski absolvoval 28 maratonů, 11 jich vyhrál – z těch velkých paradoxně „jenom“ dva, ovšem oba olympijské. Což k zápisu do sportovních dějin bohatě stačilo.

Jeho příběh ovšem neskončil v Košicích po proběhnutí cílovou rovinkou. O čtyři roky později padl v NDR komunistický režim a otevřely se mj. archivy tajné policie. Na světlo vyšla i nepřekvapivá skutečnost, že v masivním programu státem organizovaného dopingu figurovaly v letech 1968-89 tisíce sportovců, od dorostenců po olympijské šampiony. Dopingovými testy neprošla ovšem pouze koulařka Ilone Slupianeková – chytli ji v roce 1977 a na mistrovství Evropy v Praze o rok později, dva dny po vypršení trestu, získala zlatou medaili…

Šmouha z archivů Stasi

Na straně 105 v objeveném seznamu dvou stovek dopujících atletů se pod číslem 62 skvělo i Cierpinského jméno. Podle jiných zjištění používali i východoněmečtí maratonci slavný steroid Oral-Turinabol, který jim pomáhal v regeneraci a schopnosti absolvovat vysoké tréninkové dávky.

Američané navrhovali vymazání Cierpinského výsledků z olympijských statistik. Frank Shorter by se tak stal vítězem montrealských Her a druhým dvojnásobným zlatým medailistou historie, Don Kardong by poskočil na třetí příčku.

MOV se však případem odmítl zabývat. Jeho šéf Juan Antonio Samaranch oznámil, že se zpětně nebudou opravovat žádné výsledkové listiny. Jiné důkazy než pozitivní dopingový test odmítal (do roku 1989 se prováděly pouze na závodech, ne v tréninku), svědectví ani těch nejvyšší autorit neuznával. Olympijské hnutí postoj změnilo až po roce 2000, kdy byly zpětně odebrány medaile například sprinterce Marion Jonesové, ačkoli prošla všemi testy jako čistá.

Cierpinski se odmítal k případu vyjadřovat, ostatně doma měl navíc na krku obvinění ze spolupráce se Stasi. „Být jeho právníkem, poradil bych mu to samé. Ať mlčí,“ sarkasticky podotkl Shorter, absolvent práv z University of Florida College a později zakladatel americké antidopingové agentury.

Zatímco o většině sportovních hvězd z dob NDR se dneska v Německu převážně mlčí, maximálně se jejich jméno občas objeví v médiích, když žalují bývalé trenéry a lékaře za zničení zdraví, Cierpinski z veřejného života nezmizel. Trénoval syna Falka (maraton za 2:13:30), píše do běžeckých časopisů, v televizi komentuje maratony, má dva obchody se sportovním zbožím.

A jak velké jsou šmouhy na jeho zlatých olympijských medailích, to ví už asi jenom on.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru