Chlapík, kvůli němuž jste ve škole běhali 12 minut

z rubriky Příběhy autor:

Cooperův test. Dvanáct minut na školním hřišti, v teniskách podivné kvality, na škvárové dráze a často po obědové pauze. Takové jsou asi nejen moje vzpomínky na školní hodiny tělocviku. Já jsem měl mýtickou dvanáctiminutovku rád, ale věřím, že existuje spousta lidí, kteří se při vyslovení termínu ze začátku odstavce osypou. Kdyby vás po letech zajímalo, kdo to měl na svědomí, pro toho je tady příběh Kennetha Coopera. Dal nejen jméno uvedenému testu, ale výrazně ovlivnil vývoj kondičnímu běhání. A fotbalu, když už jsem u toho.

Cooper vystudoval medicínu a po ukončení studií nastoupil v Oklahomě k americké armádě, přesněji k letectvu. Do svých 37 let byl poměrně neznámou osobou, ale to se změnilo právě v roce 1968. Vydal svoji studii Aerobics, z níž se stal bestseller. Byla přeložena do víc než 40 jazyků a její prodaný náklad se počítá na miliony kusů. Zjednodušeně a velmi stručně řečeno došel Cooper k závěru, že pro lidské zdraví a prodloužení života je nejdůležitější pravidelný pohyb v aerobní zóně. Také vymyslel již zmíněný (a dnes už trochu překonaný) test, kdy se podle toho, kolik metrů uběhnete za 12 minut, posuzovala vaše kondice.

Svým způsobem Cooper pomohl odstartovat americký běžecký boom, který se postupem času přelil i na ostatní kontinenty. Pro rozkvět kondičního běhu byla jeho kniha stejně důležitá jako olympijské zlato Franka Shortera z Mnichova 1972 nebo rozvoj firmy Nike zpočátku orientované na výrobu běžeckých bot. Rád dával k dobru, že v roce 1968 bylo v USA pouze 100 tisíc lidí, pro něž se pak vžilo pojmenování joggeři, a v roce 1984 už to bylo 34 milionů.

V roce 1970 už byl světovou celebritou. I proto, že si ho jako kondičního trenéra najala brazilská fotbalová reprezentace, která se připravovala na světový šampionát v Mexiku. Cooper přesvědčil Pelého a další hvězdy, že práce na aerobní vytrvalosti se jim bohatě vyplatí. Jednak si tělo lépe navykne na podmínky ve vysoké nadmořské výšce a jednak budou mít hráči víc síly ve druhém poločase, kdy se utkání rozhodují.

A měl pravdu. Brazílie dokráčela k titulu. Vyhrála všech šest utkání, ačkoli ve čtyřech případech byl o poločase stav nerozhodný (včetně zápasu s Československem). Tito fotbaloví kouzelníci patřili k prvním „obětem“ Cooperova testu na 12 minut.

O Cooperově slávě možná nejlíp svědčí to, že v některých zemích a jazycích se jeho jméno stalo synonymem vytrvalostního běhání. A nebo skutečnost, že i socialistické školství u nás převzalo do osnov test vymyšlený zaměstnancem americké armády. Je také autorem teze o prospěšnosti 10 000 kroků denně, s níž dnes pracuje řada kondičních plánů.

Cooper nepatřil k dogmatickým vědcům a v dalších letech některé své názory poupravil. Po pár letech běžeckého boomu už nebyl přesvědčen o nekonečné prospěšnosti tréninku aerobní vytrvalosti, především běhu. Opustil svou představu, že když něco funguje v malém množství, násobně líp to bude fungovat v násobném množství.

Skončil u jiné formule. Dle jeho pozdějších závěrů stačí pro prosté udržení kondice, pokud budeme pětkrát týdně běhat 5 kilometrů. Víc není třeba. „Pokud týdně běháte víc než 25 kilometrů, děláte to už z jiného důvodu než jenom pro zdraví a pro kondici,“ tvrdil Cooper.

Velkou ránou, která zpochybnila evangelium o jednoznačně pozitivním přínosu běhání, byla smrt jeho přítele Jima Fixxe. Ten se stal jedním z největších propagátorů běhu, vydal podobně ikonickou knihu  The Complete Book of Running (1977), ale zemřel v pouhých 52 letech. Na infarkt, při jednom ze svých výběhů. Jak ukázala pitva, trpěl výrazným kornatěním tepen, což je diagnóza typická spíše pro neaktivní lidi s nadváhou než pro běžce s týdenním objemem dosahujícím až 100 km.

I proto se Cooper zaměřil na výzkum kardiovaskulárních onemocnění, na problematiku cholesterolu a dál upravoval svoje názory na běhání. Později zkoumal také vliv tvrdého aerobního tréninku na zdraví, konkrétně na projevy rakoviny. Všiml si totiž, že u nezvykle velkého počte trénovaných běžců (později se mezi ně zařadily i legendy amerického maratonu Bill Rodgers a Frank Shorter) se projevilo nádorové onemocnění, u mužů zejména rakovina prostaty.

V posledních letech se dobral k další tezi: „Pro zdraví ani nemusíte běhat. Stačí když budete pravidelně a dlouho chodit.“ I tak mu nikdo podíl na tom, že dneska běhá mnohem víc lidí než kdykoli v historii, vzít nemůže.


Na provoz Dlouhého běhu můžete
přispět ZDE.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*