Čech v Itenu: Jak žijí a co jedí Keňani

z rubriky Příběhy autor:

Po špatné zkušenosti z Nairobi, kde byl okraden, si českobudějovický běžec David Vaš nemůže život (a jídlo) v Itenu vynachválit. Víc čtěte v další části jeho keňského deníku.

Při příjezdu do Itenu jako první uvidíte vstupní bránu s heslem Vítejte v domově šampionů. Právě zde, ve městě na severovýchodě Keni ležícím ve výšce 2400 metrů nad mořem, se totiž rodí nejlepší vytrvalci na světě. Pouze vysokohorské podmínky a dlouhé končetiny by ovšem k vysvětlení jejich běžecké dominance nestačily. Velkou zásluhu na keňských úspěších má irský misionář Colm O’Conell, který od příchodu do místní školy sv. Patrika v roce 1976 dal itenským běžcům řád a disciplínu. Jeho svěřenci v čele s Davidem Rudishou, Peterem Ronem či Mary Keitanyovou domů přivezli nejen olympijské medaile a inspiraci pro další generaci, ale stáli u zrodu běžeckého průmyslu, který se stal jedním z hlavních zdrojů příjmů čtyřicetitisícového města.

Dnes se tak v Itenu nachází celá řada tréninkových středisek (za všechny jmenuji luxusní středisko Lornah Kiplagatové s vlastní posilovnou, saunou, bazénem a tartanovým oválem), kde není problém absolvovat dovolenou i s programem pod vedením trenéra.

POKOJ

Já jsem však zamířil do skromnějších podmínek a ubytoval se v Belio Guest House (230 Kč za noc). Už po týdnu mi však kamarád David Oloisa, o němž jsem psal v minulém díle, nabídl, že bych se na zbylé dva měsíce mohl nastěhovat do bytu v sousedství jeho domu. Je to skromná místnost s kuchyňkou, tureckým záchodem a studenou sprchou, nicméně když mi řekl, že by mě měsíc stál v přepočtu 1150 korun, nemohl jsem odmítnout. Pronájem měl jediný háček: byt jsem si musel dovybavit. Naštěstí každou sobotu se v centru Itenu koná velký trh, kde je k dostání téměř všechno. Ceny jsou velmi příznivé, například matraci jsem pořídil jenom za 210 korun. Postel, stůl a židli mi půjčil David, takže stěhování se opravdu vyplatilo.

Na rozdíl od ostatních míst v Keni jsou v Itenu na přítomnost bělochů, kterým nikdo neřekne jinak než mzungu, zvyklí a vědí, že se zvyšujícím se cestovním ruchem poroste i jejich životní úroveň. Cítím se tady proto bezpečně, a i když tu a tam platím „cizineckou“ přirážku, nedá se to třeba s relacemi v hlavním městě Nairobi vůbec srovnávat. Další věc, která z Itenu dělá místo vskutku unikátní, je jeho poloha na Velké příkopové propadlině. Výhled je naprosto fascinující a vždy mě nabije novou energií. Život je tu velmi klidný, nikdo nikam nespěchá. Tedy s výjimkou běžců.

PRIKOP

Téměř všechen volný čas tráví Keňané s telefonem na uchu (ano, jsou to neskuteční telefonisté!) nebo na internetu. Velmi oblíbené je hromadné sledování běžeckých závodů, však už jsem viděl čtyři maratony: Berlín, Chicago, Amsterdam a New York. Chodí se tu na ně jako do kina; natáhne se plátno, zaplatí vstupné (asi 8 korun) a může se fandit naplno. New York jsme dokonce sledovali v hotelu bývalého světového rekordmana Wilsona Kipsanga. Jelikož vítězově bývají často z Itenu, je po závodě vždycky velmi veselo. Jenom nesmí vypadnout elektřina, což se stává docela často.

Ačkoliv jsme u nás zvyklí mít Afriku spojenou s podvýživou, zjistil jsem, že Keňané na stravování, byť s omezenými zdroji, velmi dbají. Můžu si to dovolit říct, protože všechna jídla jíme dohromady, každý koupí něco a společně si vaříme. K snídani, ale i v průběhu celého dne popíjíme národní nápoj chai (mléko, voda, sypaný čaj z plantáží z Kericha a mnoho, opravdu mnoho třtinového cukru) a k tomu přikusujeme obyčejný toustový chléb. Keňané ho jedí, z úsporných důvodů, většinou suchý. Já si k němu přikoupil marmeládu a burákové máslo.

Keňský jídelníček se skládá převážně z polysacharidů, jako jsou rýže, brambory, fazole, čočka, a velkých porcí zeleniny, například sukuma wiki, cibule, rajčata, zelená paprika, česnek. listový špenát. Nabídka ovoce je slabší, jsou to hlavně banány, mango a zelené pomeranče. Velmi oblíbené tu jsou chapati; palačinky z pšeničné mouky (obsahuje mnoho vitamínu A, B1, B2, B6, B12, zinek i železo) smíchané s vodou, třtinovým cukrem a špetkou soli. Dají se jíst samotné, nebo lépe s fazolovou či zeleninovou směsí.

JIDLO

Další tradiční keňskou pochoutkou je ugali z kukuřičné mouky smíchané s vodou a solí. Dělají se dva druhy: ugali soft a ugali hard. K dosažení jemnější verze, která se lépe tráví, je potřeba ugali vyndat z hrnce dřív, k dosažení tužší konzistence se hmota musí povařit delší dobu.

Ugali jako takové je naprosto bez chuti, ale v kombinaci s fazolovou nebo zeleninovou směsí je velmi chutné a hlavně hodně syté. Dají se ho zde koupit dva druhy; první je přímo z obchodu, je zabalené a zpracované v Nairobi, druhou možností je zajít do zdejších drtiček, kam si člověk přinese vlastní usušenou kukuřici a stroj ji rozdrtí na mouku. Hlavně tohle ugali jíme a musím říct, že rozdíl mezi nimi je.

Chapati i ugali jedí domorodci v opravdu nevídaném množství, obzvláště k večeři, která je zde hlavním jídlem. Ochutnal jsem zde i jinou specialitu, a to sušené rybičky s ugali. Moc velká pochoutka to tedy není, abych pravdu řekl. Například se pstruhem, kterého si moc rád dávám doma, se tyhle rybičkami nedají srovnat. Kromě toho, že hodně smrdí, jsou i dost hořké, ale je to v celku dobrá náhrada masa.

JIDLO2

Překvapilo mě, že to se zde vystavuje jenom tak venku, a co se neprodá do dvou dnů, to se likviduje. Keňané konzumují převážně hovězí, dvakrát týdně, a to večer po úterním náročném tréninku na stadionu a ve čtvrtek po fartleku. Navíc maso je věčně gumové a tak mi ani nevadí, že ho nemáme tak často. Místní říkají, že jíst maso každý den není pro tělo dobré, a v tom s nimi i souhlasím. Bílkoviny doženou jinde, například ve fazolích, v mléce a podobně. Poněkud komická situace nastala, když jsem Keňanům ukazoval chia semínka, která jsem si dovezl. Koukali dosti nedůvěřivé, ale dal jsem jim o jejich účincích přečíst něco na internetu a teď si je občas přimícháme do salátu.

Jakékoli suplementy nebo sladkosti jsem neviděl jíst nikoho. Jediným zásadním problémem v Itenu je voda, která vinou nedokonalého zásobování neteče někdy i celý den. Balená je k dostání vždy, nicméně pětilitrový barel vyjde na místní poměry velmi draze, stojí asi 30 korun.

Závěrem je třeba říct, že jako Evropan zvyklý jíst hodně masa a převážně těstoviny (k dostání jsou pouze špagety, ale oni je moc nejedí, neboť ugali je prý lepší) jsem si na zdejší stravu poměrně rychle zvykl a žádné zažívací potíže jsem zatím neměl.

Příští sobotu mě tady čeká první závod, bude to 10 kilometrů v rámci Kass marathonu. Tak mi držet palce. Víc v některém z příštích dílů.


A takhle vypadá všední den v životě keňského vytrvalce:

5.30 budíček
6.00 běžecký trénink (1. fáze)
8.00 snídaně
9.00 až 11.00 spánek
11.00 popíjení čaje s toustovým chlebem a odpočinek
12.00 příprava oběda
13.00 oběd
13.30 až 15.30 spánek, případně masáž
16.00 volný běh (2. fáze), lehký strečink, po tréninku popíjení čaje
17.30 až 19.00 odpočinek, procházka po městě, nákup čerstvých surovin k večeři
19.00 příprava večeře
20.00 večeře
21.30 večerka

Štítky:

3 Comments

  1. Super čánek! Každý další díl seriálu udělá radost a je fakt zajímavé si o tom přečíst reálně z české zkušenosti a ne zprostředkovaně z anglických knížek. Díky moc! A držím palce na závod 🙂

  2. Dakujem za články ktoré si napísal a poskytol.Dá sa z nich niečo vybrat pre všetkých,od amatérskych bežcov až po výkonnostných.Som rád že sa niekto podelí o informácie z kenskej treningovej školy.Držím palce v dalšom tvrdom treningu a napredovaní.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru