Čech v Itenu: Jak mě v Nairobi přepadli

z rubriky Příběhy autor:

Českobudějovický běžec David Vaš má za sebou první dny v Keni. Kromě turistických zážitků si odnesl i šok z přepadení v hlavním městě Nairobi. Víc v druhém díle jeho deníku.

Dvacátého září 2015 jsem měl v kalendáři vyznačeno velkým D. Byl to den, kdy jsem se po rozloučení s rodinou a přáteli vydal na vysněnou cestu do Keni. Odbavení na pražském letišti proběhlo hladce a při kontrolním převážení bagáže se ukázalo (27,1 z povolených 30 kg), že jsem mohl přibalit i nějaké ty maratonky navíc. I tak jsem toho na palubu Boeingu 777 táhl docela dost, včetně stanu, spacáku, karimatky a proviantu na deset dní. Let na trase Praha-Dubaj trval osm hodin, pak jsem dalších deset hodin čekal na spoj do Nairobi. Rozhodl jsem se volného času využít k průzkumu pouštního emirátu. Ale ouha. Od východu z letiště jsem ušel sotva kilometr a musel jsem udělat čelem vzad. Místní teploty byly zkrátka extrémní a moje tělo zalité potem.

Při boardingu do Nairobi jsem se dal do řeči s několika Keňany, kteří vypadali jako běžci, což se záhy i potvrdilo. Jejich osobní rekordy byly neskutečné. Let trval pět hodin a zpříjemnila mi ho i česká letuška ve službách společnosti Emirates, která mi po přistání umožnila podívat se do kokpitu a pozdravit se s kapitánem.

Po nezbytných vízových formalitách, včetně sejmutí otisků prstů, jsem byl konečně vpuštěn na výsostné území Keňské republiky. Moje první kroky vedly k bankomatu, abych si vybral místní šilinky (100 KES = 23 Kč). Hotovost jsem důmyslně rozmístil na různá místa po těle i bagáži.

Stejně jako v Praze, může i v Nairobi, přijít cesta taxíkem z letiště pěkně draho, takže jsem se vydal raději po svých. Ani po osmi kilometrech chůze jsem nepotkal jediného bělocha, to se nakonec povedlo až třetí den. Kolemjdoucí se mě neustále vyptávali: „How are you Mzungu?“ (mzungu = běloch). Začalo zapadat slunce už jsem se necítil bezpečně, proto jsem zastavil nejbližší matatu (levnější druh taxi) a svezl se do centra za asi 9 Kč. První noc jsem strávil v hotelu, který byl na keňské poměry velmi drahý (690 Kč), ovšem vybaven wi-fi, a já tak mohl dát vědět domů, že jsem v pořádku.

Druhý den ráno jsem vyrazil do centra Nairobi, které je plné výškových budov a davů lidí. Bohužel se mezi nimi najdou i ostřejší hoši, o čemž jsem se přesvědčil vzápětí. Procházel jsem se, když mě obestoupili tři mladíci a zatáhli mě do postranní uličky se slovy „give me money“. Samozřejmě jsem přísahal, že jsem se vydal na špacír bez peněz, ale po chvilce přestali mít trpělivost a jeden z nich vytasil nůž.

V tu chvíli jsem byl v šoku a na nic se nezmohl. Řekl jsem jim, ať si vezmou, co chtějí. Začali mě prohledávat a našli jednu z mých tří peněženek, vzali ji a zmizeli. Bohužel si vybrali zrovna tu, kde jsem měl i kreditní kartu a další doklady. Cítil jsem se bezmocně. Kartu jsem nechal zablokovat a rozhodl se keňské hlavní město urychleně opustit.

Vzal jsem si matatu do města Naivasha proslaveného stejnojmenným jezerem a dvěma národními parky. Zde, už trochu klidnější, jsem se ubytoval v kempu a později zatelefonoval na českou ambasádu. Ujistili mě, že podobná přepadení jsou na denním pořádku a že můžu být rád, že jsem situaci ustál ve zdraví. Vyšetřování tím bylo u konce. I když jsem byl z přepadení pořád otrávený, zapůjčil jsem si kolo a jel na projížďku do národního parku Hell‘s Gate. Byl to pro Evropana opravdu mimořádný zážitek; vidět exotická zvířata ve volné přírodě a být obklopen nádhernou krajinu. I přestože šest hodin na prudkém slunci zbarvilo moji kůži doruda, výlet jsem si užil a skoro zapomněl na předchozí trampoty.

Následující den jsem měl v plánu přesun do města Nakuru a výstup na kráter Menegei. Ještě předtím, než jsem kemp opustil, jsem si byl v Africe poprvé zaklusat; 4 kilometry ve volném tempu. Běželo se mi překvapivě dobře. Na to, že se tu pohybuji v nadmořské výšce 1600 – 2000 metrů nad mořem. Největší rozdíl je v pitném režimu, musím toho vypít daleko více než doma.

Do Nakuru jsem se dostal opět v matatu. Je to nejlevnější a nejlepší způsob dopravy po Keni, jen člověk nikdy neví, kdy dorazí na místo, protože matatu (zpravidla vozidlu typu transporter) vyráží teprve tehdy, když je zcela zaplněno, většinou až dvaceti lidmi. Po cestě pořad někdo vystupuje a noví cestující zase nastupují. Ceny se různí, ale místy se mi tarif podařilo usmlouvat až na příznivých 5 KES (1 Kč) za kilometr jízdy.

Výšlap na kráter Menegei s těžkým batohem byl náročný. Po cestě jsem narazil na hliněné domy a viděl tak poprvé, v jak nuzných podmínkách místní žijí. Děti byly sice usměvavé, ale některé neměly ani boty. Po pár hodinách jsem dorazil ke kráteru, který má po obvodu 12 kilometrů, s propadem až 500 metrů. Nedaleko jsem si postavil stan, uvařil večeři a šel brzy spát.

Ráno jsem pokračoval do přístavního města Kisumu a k Viktoriinu jezeru. Ochutnal jsem místní pochoutku, rybu Tipiana. Moc mi chutnala, nicméně když jsem viděl, jak si domorodci udělali z největšího afrického jezera myčku, přešla mě trochu chuť.

Po bezmála týdnu stráveném na cestách byl nejvyšší čas zamířit do cílové destinace. Poslední jízda v matatu vedla přes Eldoret do Itenu, kde mě přivítal nepřehlédnutelný nápis WELCOME TO ITEN – HOME OF CHAMPIONS. Právě zde strávím zbytek tříměsíčního pobytu a pevně věřím, že to budou tři měsíce plné kvalitního běžeckého tréninku.

V dalším díle vám popíši první dojmy a tréninkové zážitky z míst, kde se rodí opravdoví šampioni.

ITEN2

Štítky:

5 Comments

  1. Ahoj, zrovna dnes na tréninku na sokolském ovále v ČB, jsem se na tebe ptal Petra B., který mi poslal odkaz na fotky. Je to fantazie. Jinak se musím usmívat, když vidím v jakém stavu je stadion v ČB a na čem běháš nyní v Africe :). Držím palce a těším se až tě vyzpovídám ohledně jídla. Vypadá to velmi zajímavě :).

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru