Čech v Itenu: Jak jsem s Keňany běžel první závod

z rubriky Příběhy autor:

Českobudějovický běžec David Vaš v dalším díle svého deníku prozradí, že čeština není nejtěžším jazykem na světě. Dozvíte se také, kam investují keňští běžci vyběhané prize money, nebo že závodit ve výšce 2100 metrů nad mořem je ještě o mnoho náročnější než v ní trénovat.

Moje dny v Itenu se pomalu krátí, i tak ale pokračuji v poznávání místní kultury. Iten má podle oficiálních údajů 42 000 obyvatel, ovšem když jdu s kamarádem Davidem do města, zdá se mi, že je to jedná velká rodina. Všichni se mezi sebou zdraví, obvykle podáním ruky, zeptají se, jak se máš, kam jdeš, jaký byl dneska trénink atd. Jejich řečí je svahilština, což je opravdová divočina. Do níž už asi nestihnu proniknout. Stále tak musím spoléhat na svoji, ne příliš dobrou, angličtinu.

Děti jsou v Itenu věčně usměvavé a vypadají spokojeně. Některé mě už znají a na dálku okamžitě hlasitě volají „How are you, David?“ Je to moc příjemné. Dokonce se mi stalo, že se mnou třeba kilometr běžely, bez bot, přitom naprosto neuvěřitelně ladně.

Nedávno jsem byl na návštěvě u tří bývalých elitních běžců, nyní farmářů. Bylo vidět, že těžce vydělané prize money investovali velmi rozumně. Nejdříve pro rodinu zakoupili rozsáhlé pozemky, postavili a dobře vybavili dům. Založili zcela soběstačné hospodářství: pole s kukuřicí (na ugali), pole cukrové třtiny a pole s fazolemi. Pořídili 2-3 krávy (na mléko) a několik slepic (na vejce). Ke keňskému farmářskému snu nezbytně patří také vozidlo s náhonem na čtyři kola, většinou starší model Nissanu Navara. Zbytek peněz jde do zajištění kvalitního vzdělání pro děti.

Ti zcela nejúspěšnější nejbohatší běžci, jako Lornah Kiplagat, Mary Keitany nebo Wilson Kipsang, provozují také vlastní hotely a tréninková centra. Některá tato zařízení jsou pro místní z finančních důvodů zcela nedostupná, nicméně třeba v hotelu Wilsona Kipsanga jsme se nedávno, jen za drobný poplatek, sešli ke sledování Newyorského maratonu.

No, a teď k tomu hlavnímu. To, že si v Keni zaběhnu závod, jsem plánoval už před odjezdem a říkal jsem si, že při té konkurenci to bude skoro, jako kdybych se účastnil mistrovství světa. Vzhledem k potřebnému času na aklimatizaci jsem si na závod troufal až zhruba v polovině pobytu a do toho mi zrovna zapadl výborně obsazený silniční závod z Kapsabetu do Eldoretu. Běžela se pětka, desítka a maraton. Já jsem se přihlásil na 10 kilometrů a týden před závodem jsem pak pečlivě sledoval, jaký „ladící“ plán, zvolí Keňani. Nebudu vás dlouho napínat:

PO – 16 km tempový běh
ÚT – 15×1 km v tempu závodu (já jich šel raději pouze šest)
ST – 15 km stupňovaný běh (5:20 – 3:45/km)
ČT – 12 km volně
– 8 km volně
SO – 2 km rozklus – 2×300 v tempu závodu – 2km výklus
NE – závod

Den před závodem se jeden z nás vypravil do Eldoretu zaplatit startovné. Startovní balíček toho za v přepočtu 115Kč obsahoval celkem dost: kromě čísla (i s čipem!) také závodní tričko v barvách Kassmaratonu a další reklamní předměty. Prostě služby, na jaké jsme zvyklí u nás. Všechno mělo jeden zádrhel: bylo velmi obtížně zjistit, v kolik hodin se startuje, neboť nikde nevisel harmonogram.

David přišel s tím, že od někoho zaslechl, že start desetikilometrového závodu by měl být v sedm, takže jsem si nastavil budíka na 4.50 a trochu v nejistotě usínal. V neděli ráno jsem pak do sebe stačil kopnout pouze keňský chai a už jsme vyráželi v matatu směr Eldoret. Postupně k nám přisedali další a další běžci a do Eldoretu jsme dorazili v 6.15. Říkal jsem si, že to asi nestihneme, ale kluci byli v klidu.

Na start jsme se nakonec dostali až v sedm. Zrovna ve chvíli, kdy jeden z pořadatelů oznamoval, že vybíhat se bude mezi 7.30-8.00. Během rozcvičování jsem se zkusmo ptal pár běžců, na jaký čas chtějí běžet, a každý mi řekl 28-29 minut. Nicméně tu bylo i pár Keňanů, kteří byli trochu při těle a nevypadali zrovna jako atleti, takže jsem měl naději, že poslední neskončím. Napočítal jsem zde také tři Evropany, Němce, Švýcara a Angličana, pro něž to byla také keňská závodní premiéra.

Odbila osmá hodina a stále nic. Tedy vlastně ano, nad hlavami nám kroužily helikoptéry (závod přenášela živě televize), vyhrávala keňská muzika a nikdo se s opakovaně odloženým startem nestresoval. Kassmaraton je totiž jedním z nejpopulárnějších závodů v Keni a dají se zde vydělat pěkné prize money. Nakonec až v 8.40 vyběhly ženy a následně po nich se začali na startovní čáře rovnat i muži. O dobrou pozici na startu bojovali Keňané tak usilovně, že někteří skončili v příkopu vedle silnice.

ZAVOD1

Po startovním výstřelu nastal hrozný fofr a tlačenice. Mnoho lidí popadalo, já naštěstí ne, ale i tak byl první kilometr kvůli zácpě „jen“ za 3:20. Pak se pole roztáhlo a tempo ustálilo. Mně to ale pořád neběželo. Cítil jsem, jako bych měl špunt na plicích. Prostě jsem se nemohl pořádně nadechnout. Navíc foukal silný protivítr. Jediné pozitivum byli diváci, kteří hned jak mě spatřili, tak fandili „Go, mzungu, Go!“

Až na osmém kilometru jsem se chytl a podařilo se mi dost závodníků předběhnout. V cíli ovšem svítil nepříliš oslnivý čas 36:21. Doběhl jsem zhruba v první třetině, asi na 290. místě z 1500 závodníků (kompletní výsledky zatím nejsou k dispozici). Vyhrál Nicodemus Kipkurui (31:17) a v ženách Alice Aprot (33:28). Výsledné časy ovšem poznamenala jednak delší trať (podle garminu o 400 m), dále prudký protivítr a samozřejmě nadmořská výška (2100 metrů nad mořem).

Musím uznat, že závod v takové výšce je pro člověka, který se zde nenarodil, opravdu vražedný. Skoro bych ho ani do vysokohorské přípravy nezařazoval. Když už běžet, tak ne na krev, jako jsem ho běžel já. Přesto jsem rád, že jsem se zúčastnil a i přes výše popsané časové průtahy byl závod výborně zorganizovaný.

Můj první závod v Keni byl zároveň i závodem posledním. Zbývá mi poslední měsíc pobytu a ten chci věnovat už jen tvrdému tréninku.

Štítky:

2 Comments

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru