Běhá jako Rocky. A teď oslnil v Bostonu

z rubriky Příběhy autor:

Vítěz pondělního Bostonského maratonu Juki Kawauči (31 let) je asi největší svéráz současného běžeckého světa. Jako by do prostředí upjatého profesionalismu spadl odněkud ze 70. let. Je stále ryzím amatérem, 40 hodin týdně pracuje jako úředník na střední škole v Saitamě a odmítá nabídky korporací na sponzorství. „Je jako Rocky Balboa,“ napsaly o něm před lety japonské noviny v narážce na slavného filmového boxera. A nebylo to přehnané. Taky on si na největší úspěch musel počkat, taky on je tím nejméně pravděpodobným šampionem, taky on vyznává staromódní tréninkové metody.

Afričtí vytrvalci od malička žijí ve vysoké nadmořské výšce a trénují je nejlepší světoví experti. Američané v čele s bronzovým olympijským medailistou Galenem Ruppem využívají nejmodernější tréninkové pomůcky a postupy. A víte, jak se na Boston připravoval Kawauči? Doma si zaběhl půlmaraton. V kostýmu pandy ho dal za 1:10.

Jeho maratonský osobák je velmi solidních 2:08:14, přesto nepatřil k favoritům nejslavnějšího závodu světa. Jednak svoje maximum zaběhal už před pěti roky a od té doby se mu nepřiblížil víc než na minutu, jednak ve startovní listině byla suita Afričanů, kteří se v době celkem nedávné pohybovali kolem 2:05. „Myslím, že v Bostonu nebyl jediný člověk, který by si myslel, že vyhraju,“ culil se v pondělí odpoledne, když bylo po všem.

A ještě jedna věc Kawaučiho v prognózách diskvalifikovala. Skutečnost, že běhá v podstatě každý měsíc jeden maraton. Loni jich zvládl dvanáct, letos už čtyři. Celkem jich má na kontě osm desítek. „Prostě mě baví závodit,“ vysvětluje. I tím se naprosto liší od světové elity, kde je zvykem soustředit se na jeden jarní maraton a jeden podzimní.

Kawauči se například na Nový rok vypravil do Marshfieldu, amerického města nedaleko Bostonu, aby si připsal maratonskou čárku v závodě, kde byl na startu jedním ze tří běžců. Ano, tří běžců! Aby ne, když venku zrovna bylo -23 stupňů Celsia. Nejen, že vyhrál, to se tak trochu očekávalo, ale navíc v krutém mrazu dosáhl výkonu 2:18:59. Byl to jeho 76. čas pod 2:20, což je světový unikát (aktuální číslo je 79). A další rekordy? Nikdo jiný nemá na kontě 25 maratonů pod 2:12, nikdy jiný nedokázal zaběhnout dva maratony pod 2:09 v rozmezí šesti týdnů.

Jak přiznává, drsné podmínky, které si v lednu otestoval, mu teď pomohly. Pondělní chlad a hustý déšť mu přesně sedly do nálady, liboval si v nich. Naopak většina favoritů nedoběhla. Někteří bojovali s podchlazením, jiní v průběhu závodu zcela realisticky vyhodnotili, že nemají šance na stupně vítězů a nebylo by moc moudré se v takovém počasí prát o deváté místo.

Kawauči hned první míli napálil a dostal se do vedení. I když ho brzy hlavní pole dostihlo, ještě se dvakrát pokusil o trhák. Jeho největší chvíle přišla tři kilometry před cílem, kdy dostihl vedoucího a evidentně už v nepohodě běžícího Geoffreye Kiruie, obhájce loňského prvenství. Přesto si ještě na konci cílové rovinky nebyl jistý, jestli vyhrál. Na trati dobíhaly ženy, panoval tam trochu zmatek. „Ale pamatoval jsem si z technického mítinku, že pořadatelé budou vítěze navigovat doprava. A když na mě ukazovali, ať běžím doprava, tušil jsem, že jsem vyhrál,“ pronesl na tiskové konferenci.

Bylo to krátké, improvizované setkání po závodě. Oficiální velká tiskovka se konala v úterý, ale ještě před ní si Kawauči vyřídil pár telefonátů do Japonska. Musel se dovolit svých zaměstnavatelů, jestli se smí do práce vrátit o den později.

Japonský samorost je jedním z nejpřekvapivějších šampionů v historii Bostonu a jeho 2:15:58 nejpomalejším časem vítěze od roku 1976. Na start se dostal vlastně náhodou. Jeho příběh loni zaujal místní legendu Billa Rodgerse, a ten mu přes manažera poslal vzkaz, že by ho rád viděl v Bostonu na startu. Kdo by takové nabídce odolal?

I když Kawauči běhá maratony každý měsíc, ty nejprestižnější si nevybírá často. S výjimkou Tokia a New Yorku. Ve světové konkurenci dosud bojoval zejména o umístění v desítce, na pravidelný útok na pódium to nebylo. Ostatně, loni se vypravil také do Prahy – a doběhl zde šestý v čase 2:10:13, jako jediný ne-Afričan v desítce.

Možná se to teď změní. Jak totiž oznámil po návratu do Japonska, na konci fiskálního roku, tedy v březnu 2019, by chtěl přestoupit k profesionálům. To dosud odmítal a šel si svojí cestou. Mělo to i nevýhody: jako státní zaměstnanec nesměl přijímat startovné ani peníze od sponzorů, nárok měl pouze na prize money. V Bostonu si vydělal 150 tisíc dolarů, což je slušný základ pro to, aby přestal trénovat pouze před odchodem do práce a o víkendech a mohl se maratonu věnovat na sto procent, se všemi vymoženostmi dnešní doby.

Jeho cílem je zkusit se prosadit i na dalších velkých maratonech. „Zbývá mi možná deset let, kdy můžu závodit na úrovni. Rád bych tomu dal všechno. Až budu umírat, nechci si vyčítat, že jsem něco ve svém životě nezkusil,“ vysvětlil novinářům.

Další jeho ambicí je před olympijskými hrami, které se na přelomu července a srpna 2020 budou konat v Tokiu, dosáhnout na metu 100 maratonů. A myšlenka na velký úspěch před domácím publikem? Tou Kawauči posedlý není. „Bude teplo, v tom se mi neběhá dobře.“

Štítky:

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

Zpátky nahoru