Běh 17. listopadu 1990. Nadávky, chaos a kopance

z rubriky Historie autor:

Dnes je to přesně čtvrt století, co se konal asi nejbizarnější běžecký závod české historie. Závod, který se dostal do televizních zpráv a na titulní stránky všech novin ne díky výkonům účastníků, ale kvůli demonstracím proti jeho konání. Nejostřeji sledovanou kategorii vysokoškoláků vyhrál tehdy dvacetiletý Daniel Orálek a tady je vzpomínka a úryvek z knihy Můj dlouhý běh:

…nejpozoruhodnější závodní zkušeností se však pro mě nestal žádný atraktivní běh v cizině, ale nový a ambiciozní projekt v Praze, který nesl jméno Běh 17. listopadu a poprvé se konal v roce 1990. Byl to nejbláznivější závod, jaký jsem zažil. A myslím, že nic kurioznějšího už mě na běžeckých tratích nepotká.

Start byl na Albertově a trasa z velké části vedla po stopách studentského průvodu z roku 1989; tedy na Vyšehrad, potom seběh dolů, po nábřeží se pokračovalo k Národnímu divadlu, po Národní třídě do Spálené ulice a zase zpátky na Albertov. Přihlásila se i spousta borců z československé špičky, od Ivana Uvizla po Alenu Peterkovou. Však bylo o co soutěžit. Vítěz měl od sponzora slíbenou letenku do Boulderu v Coloradu.

Kromě mužské a ženské kategorie byl vypsán i závod pro vysokoškoláky – a na ten jsem se přihlásil. Na čáře nás v první vlně stálo 576 a zřejmě z toho byl startér nervozní, protože odpočítával způsobem, jako by to dělal poprvé v životě. „Na místa, připravte se“ a potom počkal asi tři vteřiny, než vykřikl „Start!“ Jenže v té dlouhé pauze se dav pohnul, my z první řady jsme vyrazili a běželi. Z dálky jsem zaslechl volání, že se máme vrátit, ale masa lidí se hnala ulicí a nedala se zastavit pár slovy.

Měl jsem dobrou formu, běželo se mi parádně. Na dvou kilometrech jsem si vytvořil snad stometrový náskok. Najednou ale koukám, že za Vyšehradem napříč ulicí stojí blikající policejní auto a pořadatelé křičí, že závod je zrušený a kvůli ulitému startu se poběží znova. Všichni jsme nadávali, ale co se dalo dělat. Vrátili jsme se na Albertov a čekali. Dost dlouho. Policisté přišli s tím, že musíme být trpěliví, protože přes Národní třídu zrovna pojede kolona aut s manželkou amerického prezidenta George Bushe (staršího), který byl v Praze na státní návštěvě. Takže další čekání a další nadávky.

Druhý start se podařil, ale teď se přihodil jiný incident, který následující den noviny lakonicky shrnuly do titulků jako „Běh se studentskými překážkami“ nebo „Lidské překážky na trati“.

Co se stalo? Jenom to, že studenti na několika místech trati protestovali proti konání závodu. Na fakultách a kolejích už týden před startem visely bojovné výzvy, ať ho všichni bojkotují, že je to zneuctění památky sametové revoluce. Reprezentant Milan Drahoňovský jim přes noviny vzkazoval, ať neblázní, že přeci půjde jenom o sport, o obyčejný běžecký závod. Podobnými slovy vyzývali ke klidu i pořadatelé. Ale marně. Možná masový běh studentům připomínal pozůstatek starých časů, který by měl být uložen k věčnému spánku podobně jako spartakiáda nebo Dukelský závod branné zdatnosti. Kdo ví.

Nejhorší to bylo pod Vyšehradem. Je tam úzká cesta a špalír studentů vypadal jako ulička hanby, nad kterou se vyjímal transparent NECHCEME BĚH RUDÉHO PRÁVA. Což byl závod, který se až do roku 1989 konal vždycky v září u pražské “Fučíkárny“ v rámci Dne tisku, rozhlasu a televize. Byl prodchnutý propagandou, ale měl i slušnou sportovní úroveň, protože se ho kromě reprezentantů účastnily i hvězdy jako Lasse Virén nebo Grete Waitzová, jednou přiletěl taky Abebe Bikila. Teď se stal bizarním argumentem v tomhle bizarním závodě.

Protestující nám nadávali do komunistů, odplivovali si, stavěli do cesty popelnice a několik závodníků i pořadatelů napadli. Aby běžci nechytli další ránu, kličkovali mezi naštvanými studenty jako zajíci, někteří dav raději obíhali po stráni. Naštěstí jsem se do šarvátek nepřimotal.

Utíkal jsem dál. Proklestil jsem se přes lidi a držel se pořád na prvním místě. Další skupiny demonstrantů čekaly na nábřeží, zmatky byly i u pomníčku na Národní třídě, kde si pár studentů lehalo před televizní volhu. U Národního divadla jsem se však hbitě prosmýkl za pořadatelským autem, které lidi pustili dál, a jako první jsem doběhl až na Albertov. Čtyři vteřiny před Honzou Pešavou.

V cíli jsem si užil mediální pozornost, jakou jsem do té doby nepoznal. Poprvé v životě jsem se dostal na titulní stránky novin a do televizních zpráv. Bohužel nikoho nezajímal můj výkon, ale jenom názor na demonstranty. Vykoktal jsem ze sebe pár vět o průběhu závodu a dodal, že svým startem jsem nevyjadřoval žádný občanský postoj, prostě se mi 6,5 kilometru ve slušné konkurenci hodilo do závodního kalendáře.

Další rok jsem studentskou kategorii znovu vyhrál, ale to už se běželo v klidu. Pořadatelé start raději posunuli na 10. listopad a sjednali si důkladnou policejní ochranu trati. Navíc rok je dlouhá doba. Horké hlavy vychladly a zřejmě i vysokoškoláci měli v té době jiné starosti…

Foto: Jaroslav Legner

1 Comment

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*